„Syndromem golden age netrpím. Žiju ráda v téhle době,“ říká fotografka bezčasí Tereza Zelenková

Fotografka Tereza Zelenková
Fotografka Tereza Zelenková

Tereza Zelenková vystudovala fotografii na University of Westminster a Royal Collage of Art v Londýně, kde dlouhou dobu žila. Její fotografie má ve sbírce třeba londýnská galerie Saatchi nebo Musée de l’Elysée v Lausanne. Zelenková se po delší době hlásí i z Česka, konkrétně ze studentského prostoru H2 na pražské UMPRUM, výběrem ze svého posledního souboru The Essential Solitude. V rozhovoru jsme stihli probrat i mystiku české krajiny nebo vztah umělecké tvorby a politiky.

Proč jste vybrala k našemu setkání právě Olšanské hřbitovy?

Mě hřbitovy vždycky přitahovaly, asi tím, že je tady poměrně klid oproti ostatnímu ruchu ve velkoměstě. Přijde mi to jako inspirativní místo k rozjímání.

To místo také nějak souvisí s vaší estetikou. Momentálně máte své věci v prostoru H2 na Umprumce, jak vznikla tahle spolupráce?

Kurátoři z H2 viděli moji výstavu v NODu před dvěma lety a oslovili mě. Zároveň to byla dobrá příležitost pro mě potkat zajímavé lidi nebo se nějak začlenit do kulturního života tady, protože se teď stěhuju zpátky do České republiky z Londýna, kde jsem dlouhodobě žila. Ona je to taková skromná výstava, ale snad se bude převážně studentům Umprumky líbit.

Zobrazit příspěvek na Instagramu

Tereza Zelenková pojala svou výstavu v H2 jako intervenci v prostoru, který slouží především jako místo setkávání studentů UMPRUM. Fotografie prezentované ve formě velkoformátových vinylů adjustovaných přímo na stěny se dočasně stávají součástí interiéru. Dalším prvkem instalace je také malá sbírka knih, které byly pro Zelenkovou při tvorbě fotografií inspiračním zdrojem a výstava tedy slouží zároveň jako malá knihovna. Samotné fotografie jsou výběrem z autorského souboru The Essential Solitude (2018), ve kterém se Zelenková inspirovala převážně dekadentní literaturou 19. století, jež mnohdy odkazuje na bohatou, někdy až fantaskní představivost a niterný život jak hlavních postav děl, tak i jejich autorů, často společenských outsiderů. The Essential Solitude, nebo-li nezbytná samota, je pro Zelenkovou symbolickým předpokladem i výsledkem tohoto bohatého niterného života. Samota je také do určité míry nezbytná pro tvorbu a prožívání uměleckého díla, což platí u literatury dvojnásob. Výrazným prvkem v tvorbě Zelenkové je mimo jiné i určitá bezčasovost a nezařaditelnost do konkrétního historického kontextu. To se odráží i v místě na fotografiích. Reálný dům ze 17. století nacházející se na okraji Londýnského finančního distriktu je životním dílem Dennise Severse, který dům v 60. letech minulého století koupil. Během svého života v něm žil a postupně jej přetvořil na časovou schránku reprezentující různá období z historie. Nejde však o muzeum, ale o živoucí organismus obývaný fiktivní rodinou, která však návštěvníkovi při prohlídce domu neustále uniká. Severs se nebránil jak fikci (umělecká citlivost pro něj byla důležitější než historická akurátnost), tak i postupnému rozkladu vzácných artefaktů: nesnažil se bojovat s časem, ale spíše jej podle potřeby deformovat a ohýbat.(...) @umprum_praha @h2umprum

Příspěvek sdílený Tereza Zelenkova (@terezazelenkova),

Je to vlastně výběr z vaší autorské sbírky The Essential Solitude a kromě několika fotek nalepených na zdi je tam i pár knížek, protože literatura je váš intenzivní inspirační zdroj. Jednou z knih jsou i povídky od Georgese Bataille, který v předmluvě upozorňuje na souvislost rozkoše se smrtí. My jsme teď spolu na hřbitově… co vás na těchto věcech zajímá?

Říkáte správně, že literatura je jedním z mých inspiračních zdrojů. Nutí nás hlouběji se zamyslet nebo rozproudit představivost. Zrovna tenhle soubor byl inspirovaný dekadentní literaturou. V Batailleově povídce Madame Edwarda je postava, která má svoji vnitřní souvislost s hlavní protagonistkou na mých fotografiích. U Bataille mě oslovuje jeho zájem o extrémní prožitek. Erotika, násilí a jejich vztah ke spiritualitě. To, že jsou tyhle dvě roviny součástí jedné sféry. To je něco, co mně je blízké, protože si myslím, že silné prožitky jsou pohonem k potřebě něco vytvořit a sdílet.

The Double Room, 2018

Postava zachycovaná na fotografiích má velmi dlouhé vlasy, často ji fotíte zezadu a prochází i jinými vašimi fotografickými sériemi. Co pro vás ta žena a erotično, které s sebou nese, znamená a jak se vyvíjí?

V téhle sérii mi nejde o její pohlaví, ale je spíš takovou entitou, která je vyčleněná z klasického běhu času, stejně jako ten dům, ve kterém ji fotím. Jde o postavu, která přihlíží dění a má spíš blíž ke smrti než k životu. V duchu jsem ji spojovala s postavami z dekadentních literárních děl. Hlavně teda z Huysmansova románu Against Nature, kde se hlavní postava izoluje v domě na venkově a modifikuje si svoje okolí tak, aby mu dokonale vyhovovalo a reflektovalo jeho oblíbená umělecká díla.

Fotografie ze série The Essential Solitude vznikly v domě ze 17. století, jehož kulisy navozují dojem dávných časů. Zároveň ten dům stojí na okraji londýnského City, čili v blízkosti hyperkapitalistické moderní společnosti. Proč tam nemáte ten kontrast? Proč si vždycky vybíráte jenom svoji inscenovanou realitu?

Já se ve své fotografii většinou vyhýbám jakémukoli zařazení do současnosti prostřednictvím materiálů, architektury a tak dále. Je to určitá touha po nostalgii, ale také něco, co sdílím třeba s některými teoriemi surrealistů z dvacátých let. Mně jde o určitou bezčasovost. Na tomhle domě se mi líbí ta směsice věcí od 17. století do konce 19. století. Ten čas tu funguje jinak. Myslím si, že zobrazování současnosti by nepřinášelo něco zajímavého do toho světa, který se já snažím ve svých fotografiích vytvořit.

Tereza Zelenková

Klíčová hesla, která se spojují s vaší tvorbou, jsou analogová černobílá fotografie, mystika nebo transcendence, novoromantismus a metamodernismus. Zajímá mě provázanost vaší práce se současností. Lidé jsou fascinováni technologiemi, v umění i obecně. Vy jdete tak trochu mimo a fotíte dlouhodobě na analog. Jako byste čerpala z úplně jiných zdrojů. Snažíte se znovu objevovat něco, co jsme ztratili?

Třeba Walter Benjamin v jedné z jeho esejí o surrealismu vidí právě v zastaralých technologiích nebo věcech, které pomalu mizí, revoluční potenciál surrealismu. Daleko silnější, než by dosáhl zobrazováním současnosti. Uvědomění si toho, co se vytrácí, může být silnějším impulzem ke změně než představování si toho, co přijde, nebo zobrazování toho, co je. Pro mě tahle estetika a technologie má své místo v uměleckém světě.

Badatelským způsobem objevujete zapomenutá mystická nebo spirituální místa v kontextu české krajiny. Do Česka se vracíte. Máte v plánu v souboru pokračovat a možná dál dokumentovat některé třeba spiritistické praktiky, které se na našem území v jisté době rozvíjely?

Mě před pár lety k tomuhle projektu motivoval pocit, že se tahle místa vytrácí a vztah člověka ke krajině tu upadá. Myslím, že je víc turistický a míň poutnický. Chtěla jsem si tahle místa pro sebe připomenout a vytvořit soubor, který by ukazoval romantickou, mystickou českou krajinu. Ale nevím, jestli v tom projektu můžu pokračovat, protože se stalo politicky hodně věcí, jako třeba uprchlická krize, a začala jsem se tázat sama sebe, kde končí láska k vlasti a kde se to stává třeba nějakou národnostní propagandou. Tenhle projekt je momentálně pozastaven.

Ve vašich dílech se podle mě zobrazuje nějaká existenciální rovina prožívání, transcendence z každodennosti. Jak to vlastně souvisí s politickou realitou?

Všechna kvalitní umělecká díla reflektují identitu tvůrce, a proto umělecké dílo nemůže být apolitické. A právě třeba touha odvrátit se od současnosti je také nějakým vyjádřením. Ale takzvaným golden age syndromem netrpím. Já žiju ráda v téhle době, ale politická situace v současném světě a v Evropě je hodně neuspokojivá. Pro člověka, který staví svou tvorbu na zklamání ze společnosti, je to takové utvrzení.

Nemotivuje vás to být v další práci trochu aktivističtější, ve smyslu zobrazovat politická témata trochu explicitněji?

Občas bych moc ráda, ale pro mě je tvorba dost intuitivní nebo automatická záležitost. Ať si vytyčím jakýkoli cíl nebo koncept, tak se postupně začne vymykat ustaveným pravidlům a začne žít svým vlastním životem. Zatím to pořád směřuje spíš k nostalgickým nebo imaginativním zobrazením. Ale alespoň v textech se snažím vyjasňovat svůj postoj.

Proč musela Tereza Zelenková přestat fotografovat mizející magická místa české krajiny? Proč může mít analogová černobílá fotografie větší revoluční potenciál než zobrazování současnosti? A co má v plánu po návratu do Prahy? Pusťte si celý rozhovor.