Táta řval, že jsem blbá, ošklivá, neschopná. Radši bych facku, než ta slova

23. leden 2024

Houpačky

„Od raného dětství na mě řval. Nebyl to křik, řval jako lev, byl úplně rudej a sliny mu šly od pusy. Řval, že jsem ošklivá, tlustá, blbá, že nic nedotáhnu do konce.“ Ve druhém díle série Slušný vychování vzpomíná Kateřina na dětství se svým tátou.

„Vyprávěl mi, jak ho jeho otec bil a že mám být ráda, že mě nemlátí. Měla jsem chuť mu oponovat, že bych radši facku než ta slova, která na mě křičí. V jedenácti letech mi poprvé řekl, že jsem k*rva,“ vzpomíná Kateřina. „Když jsem se o něm jako větší bavila s okolím, všichni ho měli hrozně rádi. Byl vynikající společník, bohém. Kdybyste ho potkali, nikdy byste nevěřili, že se doma takhle chová.“

„Když táta umřel, cítila jsem, že ze mě něco spadlo. Až teprve nedávno, po letech, mi došlo, že je to úleva,“ vzpomíná Kateřina. Jak vychovává svoje děti? „Cítím, jak mám ty reakce vypálené do mozku. Někdy na svoje děti křičím a pokaždé si vzpomenu na tátu a je mi ze sebe špatně. Snažím se to nedělat a pořád se někam posouvat,“ říká Kateřina. „Křik není cesta. Když někoho máte rádi, tak na něj přece neřvete, ať provede cokoli. Můžete nesouhlasit, není potřeba všechno přijímat s úsměvem, ale s láskou vždycky.“

„Byla jsem usměvavá holčička a strašně jsem si přála, aby někdo viděl, jak moc trpím.“ Poslechněte si druhou epizodu Slušnýho vychování.

autor: Michaela Sladká