Teepee v Czechingu 2018: Indie znamená, že si všechno děláme sami

Tereza Lavičková alias Teera a Miroslav Patočka alias Mason jsou považování za jeden z největších současných objevů nezávislé scény. Hudba dvojice teepee by se dala označit jako osobitá kombinace dream popu a indie folku. Potkává se v ní Masonova akustická kytara s elektrickou kytarou Terezy, ale také nejrůznější samply a syntetické zvuky. V melancholických textech často najdete velmi osobní zpovědi.

Mason a Tereza se sice potkali už na střední škole, ale jejich projekt teepee vznikl až v roce 2015 v Plzni. Už během prvního roku se dočkali ohlasu díky debutové desce Albatross, na které spolupracovali také s Mikolášem Růžičkou z Republic of Two, a v následujícím roce vydali trochu temnější deskou Mirrors, ve které se projevuje rozčarování ze současného světa i například zážitky z uprchlického tábora, kde dvojice pomáhala. Kromě vlastních koncertů si zahráli teepee také například s českými kapelami Republic of Two, Luno nebo britskou Oh Wonder a jako buskeři projeli mnoho evropských zemí.

Slyšela jsem, že jste se dali dohromady na gymplu. Zajímalo by mě, jak vypadala první nahrávací session nebo jak vůbec vznikl nápad, že budete hrát spolu?

Mason: Já jsem viděl Teeru, když mi bylo šestnáct na jednom koncertě v Andělu v Plzni, a byl jsem uchvácený tím, co jsem slyšel. Ale samozřejmě hlavně jsem byl uchvácen Teerou. Potkali jsme se v takové malé úzké chodbě a já jsem jí řekl, že s ní chci hrozně dělat nějakou hudbu. Ale až po dvou letech jsme se sešli a v pokojíčku jsme vytáhli kytary a zahráli jsme si pár našich věcí a věděli jsme, že se něco děje.

Říká se o vás, že hrajete indie, dokonce zasněné indie a tak podobně. A zároveň buskujete, hrajete na ulici. Co pro vás znamená nálepka indie? Je pro vás indie spojené s tímto typem hraní?

Mason: Jasně, právě proto si myslím, že v dnešní době už to není taková ta klasická kytarovka, označení jenom jednoho žánru, ale že je to celá filosofie „do it yourself“ a to, že tvoříš celý ten koncept od začátku až do konce.

Teera: Spadáme do indie škatulky tím, že si všechno děláme sami. A busking s tím asi taky souvisí, protože člověk musí vylézt ven sám za sebe, takže to je taky nezávislost. A může vylézt, kam chce. Teda v Praze ne, ale teoreticky.

Také jste takhle cestovali. Můžete porovnat, jaký je ten kontakt s lidmi, když hrajete na cestách na ulici, anebo když vylezete na velké pódium na nějakém festivalu? Vaše hudba je poměrně intimní...

Teera: Já mám právě radši, když je to v klubu, že je to uzavřené a ta intimita zůstane vevnitř a všichni ji sdílíme. Na festivalech, jak je to otevřený prostor, mi přijde, že to někdy trochu uteče. Je trochu srandovní koukat na lidi, jak jí burger, a my k tomu zpíváme naše srdceryvné songy.

Mason: Proto jich třeba moc, když hraju na ulici, nehraju, protože vím, že tím kolemjdoucí neoslovím. Pak je načase vytáhnout Johnnyho Cashe a pořádně zařvat na ulici, kde je dobrá akustika. Aby mi někdo hodil drobák.

Takže hraní na ulici je vlastně i trénink na hudební průmysl. Hned vidíte odezvu, zahrajete a říkáte si: Tak oni odešli, to nefunguje, to asi nebude hitovka...

Mason: Hodně záleží na tom, kde to je. Když jsem hrál třeba ve Francii, tak se to hodně lišilo od lidí ve Španělsku. Když jsme hráli u moře v Itálii s Teerou, tak tam byly nadšený rodiny, které dětem dávaly peníze, aby měly nějakou zábavu. Publikum na ulici je hrozně různorodé, ale rozhodně tě to naučí něčím zaujmout a najít v tobě něco, co třeba člověk s kytarou o kus dál v ulici nemá.

Vzhledem k tomu, že jste jezdili ven, tak už jste se exportovali úplně přirozeně a odzkoušeli jste si to. Jaké je to zkusit to dělat profesionálně, to znamená mít třeba bookingového agenta nebo třeba spolupracovat s labelem? Jak k tomu přistupujete a kdo vám v tom pomáhá?

Teera: Dělat hudbu profesionálně je náročné a klobouk dolů před lidmi, kteří se tím živí. Ale nám hodně pomáhá náš manažer Radek, který nás provází už od začátku a je taková naše pravá ruka. Nemusíme řešit spoustu věcí, které člověk řešit nechce, jako třeba peníze a tak. Díky němu nám odpadá spousta starostí.

Mason: Ale jak už se to samozřejmě nabaluje, tak toho máme čím dál tím víc a je to náročné pro všechny. Už jsme dospěli do fáze, kdy si musíme pomalu rozdělovat úkoly, protože to opravdu není jednoduché to nějak utáhnout.

Mason a Tereza se sice potkali už na střední škole, ale jejich projekt teepee vznikl až v roce 2015 v Plzni|foto: Tomáš Slavík

Zároveň, když jste dělali desku, pomáhali vám i různí zkušení hudebníci a zvukoví inženýři – Ondra Ježek, Mikoláš Růžička a tak dál. Jaké to je, uzamknout hudbu v nějaké formě, tedy do podoby alba?

Teera: Někdy je to hodně těžké, stojí to hodně práce s nějakou sebereflexí a v člověku se to střídá – je to dobré, není to dobré. Ale klíčem k tomu, aby s tím byl člověk spokojený, je vypustit to ven v tom stavu, ve kterém chce, a pak už nemá čeho litovat. Ale jsou určitě písničky, které bychom dneska udělali jinak.

Mason: A samozřejmě se to vrací a zároveň to k tobě nějak promlouvá a ukazuje ti, kde jsi byl, a můžeš se z toho poučit a udělat věci jinak. Takže díky tomu máme vizi, jak by měla vypadat například další nahrávka a co by neměla obsahovat a čeho bychom se měli vyvarovat při nahrávání. Takže je to nějaký proces, a stejně jako jakýkoliv dospívající člověk dělá chyby, tak i my se učíme z chyb, které jsme udělali například na první desce.

Czeching 2018 zná nominace. Vítěz pojede na Eurosonic, který se bude věnovat české hudbě

• Upravit
• Smazat

I letos podpoří Radio Wave jeden český hudební projekt na cestě k zahraničnímu publiku. Mezi nominovanými v letošním Czechingu jsou kapely teepee, Jaro nebo The Atavists. Vítěz zahraje na showcase festivalu Eurosonic, který se příští rok zaměří právě na projekty z Česka a Slovenska.

Můžete zmínit, čím nebo jak jste se poučili z těch prvních nahrávek?

Mason: Určitě je to příprava, což znamená, že dokud si člověk ten song nezahraje stokrát, tak není připravený ho nahrát ve studiu.

Teera: A vůbec přemýšlení nad tou písničkou, dát ji tu podobu, kterou má mít, a neuspěchat to.

Mason: Je hrozně vtipné, že mě to nahrávání samo o sobě učí hudbě. Když si uvědomím, kolik strávíme času nad tím, jestli tam bude tenhle zvuk nebo jiný, tak si pak daleko víc vážím jakéhokoliv jiného hudebníka, který nahrál album nebo EP nebo cokoliv jiného. Je to spousta malých rozhodnutí, která pak záleží na tom finálním celku.

Dá se říct, co projektu přinesli takoví zkušení hudebníci? Co vám dali, co jste se od nich naučili?

Mason: My jsme nejvíc času strávili s Mikolášem Růžičkou. Naučil nás asi pro mě nejcennější – být opravdoví a naslouchat tomu, co cítíš. A když chceš na desce mít lustr, tak si tam dej lustr. A naučil nás tomu, vážit si toho, co z nás jde, a nějakým způsobem to podporovat a rozvíjet. A teď třeba s Tomem Marshem, se kterým jsme nahrávali nový singl, to byla obrovská zkušenost. Zaprvé vidět člověka, který věci dělá jinak, zadruhé vidět takhle úžasného hudebníka v akci.

Teera: A s Mikim jsme nahrávali v obýváku, a tohle bylo velké studio. Takže to byla také nová zkušenost.

Mason: Takže ti lidé nám předají ze sebe to nejlepší. Když s člověkem strávíte dvanáct hodin ve studiu nad polovinou písničky a pak v pět ráno jdete domů, učí vás to o lidských vlastnostech i o vás samotných.

Teera: Sáhnete si na dno, ale v dobrém slova smyslu, že se z toho člověk poučí.

Mason: Strávit čas nahráváním desky s druhými lidmi je za mě hudebně zatím to nejhezčí, co jsme prožili.

Jak to bylo s vaší druhou deskou? Psalo se o ní, že to je posun k něčemu, co už není tak optimistické. Berete to také tak a uvědomujete si, čím se to stalo?

Mason: Pár lidí nám vytýkalo odlišnost toho EP. Pro nás to byla nějaká naše další tvář, která nebyla v Albatrossu otisknutá, a byla by škoda to nevypustit v té době, kdy se to tak nakupilo. Byla temná zima, nahrávali jsme to u Mikiho v betonové zkušebně...

Teera: Já si myslím, že to byl trošku náš úmysl, udělat to EP smutné a trošku depresivní, protože písničky, které jsme v té době psali, byly smutné a depresivní.

Mason: A ten celek je smutnější než první album, ale díky tomu jsme byli šťastnější, když jsme to vydali.

Občas slýchám od různých kapel, že se jejich publiku nelíbí, kam se vyvíjí...

Mason: Mě baví, když to v člověku cokoliv vyvolá.

Co je nejlepší a co nejhorší na tom být hudebníkem?

Teera: Nejhorší je asi to, že člověk nemá čas na zbytek svého života.

Mason: Strávíte osm hodin na cestě, abyste si pak zahráli padesátiminutový set, pak padesát minut balili a strávili dalších osm hodin na cestě zpátky. To je asi nejhorší, to cestování v nepohodlném, naplněném autě. Ale zároveň vidíte krásnou krajinu.

Teera: A nejlepší na tom je rozdávání radosti. Baví mě, že lidi odejdou s úsměvem z koncertu. To mě těší a plus mě hrozně baví výroba hudby, skládání a tak.

Mason: Mně přijde hudba skvělá v tom, že se učíte porozumět lidem, se kterými ji děláte, lidem, kteří ji snad, když pánbůh dá, poslouchají, a hlavně sám sobě.