Thievery Corporation: Stagnace se nebojíme...
Americké duo Thievery Corporation dodnes patří k předním představitelům žánru zvaného downtempo a tuto sobotu 5. června se představí v pražském KC Vltavská. Nepůjde ale o žádné dýdžejské mazlení: TC vystoupí jako kompletní live projekt s dvanáctičlenným ansámblem (a olbřímí LED stěnou v pozadí). Nepochybně zazní i skladby z jejich zatím poslední desky Radio Retaliation, jejíž přebal byl nominován na cenu Grammy, a která si bere na mušku současného amerického prezidenta Baracka Obamy.
O politickém podtextu jejich tvorby, oblíbených filmech i washingtonské hudební scéně si s polovinou dua - Robem Garzou - povídal náš redaktor Aleš Stuchlý.
Vaše hudba vždycky byla směsí downtempa, dubu, jazzu, lounge i tzv. world music. Hrály pro vás tyhle termíny nějakou roli? My svou hudbu moc nepopisujeme, tvoříme ji, a to podle svých vlastních zákonitostí. Když píšeme muziku, nestráme se příliš o nějaké žánrové škatule a nálepky, zajímáme se výhradně o zvuky. O to, jak k sobě různé motivy budou pasovat, co vznikne jejich míšením a fúzováním. Tohle je prostě druh hudby, kterou milujeme a vlastně ani nevíme, jakým termínem opsat to, co děláme. Přebíráme zvuky, melodie a harmonie, které nám přijdou inspirativní a různě je kloubíme dohromady.
Během své kariéry jste často dávali najevo své politické názory (protestovali jste proti válce v Iráku atd.). Jak moc je pro vás angažovaný postoj, jež doplňuje samotnou hudbu, důležitý? Naše angažovanost pramení z toho, na jaké hudbě jsme vyrostli: poslouchali jsem názorotvorné kapely jako jsou The Clash, Dead Kennedys nebo Public Enemy. Pro nás jako umělce byl vlastní pohled na věc vždycky podstatný. Při skládání muziky se nemůžeme odříznout od toho, co se děje kolem. My žijeme ve Washingtonu a tím spíš si všímáme negativních aspektů americké politiky. I tohle má v naší muzice místo.
V jakém stavu se podle vás momentálně nachází downtempová scéna? Nebyla to přeci jen záležitost především druhé poloviny 90. let? Víte, já tohle moc neprožívám, nezáleží mi nějak zvlášť na tom, jestli jsem členem nějaké scény nebo ne. Máte pravdu v tom, že downtempo bylo skutečně na vrcholu koncem 90. let, ale zdá se mi, že lidi teď začínají některé věci znovu objevovat. Navíc: hudba je momentálně populárnější, než kdy předtím. Nás nikdy moc nezajímaly aktuální trendy nebo co zrovna letí…My se koncentrujeme výhradně na hudbu, kterou chceme sami dělat.
Některá americká města mají silné producentské zázemí (např. Baltimore a komunita Wham City, Los Angeles s lidmi jako je Flying Lotus). Jak vypadá hudební život u vás ve Washingtonu? Nás kdysi hodně ovlivnila punková scéna, která byla v D.C. hodně silná, třeba muzika, kterou vydává label Dischord. Najde se tu pár solidních elektronických, zejména housových producentů, nicméně Washington rozhodně není město, kam byste jezdili dělat nebo kdovíjak objevovat hudbu. Spousta kreativních lidí hlavní město opustila a přesídlila do atraktivnějších lokalit jako jsou New York nebo Los Angeles. Přesto to není nezajímavé místo, už jenom proto, jaká je tu cítit jakási permanentní úzkost ze stávajícího politického systému.
Ve vašich skladbách slyšíme spoustu jazyků, je to skoro takový Babylon. Má to reflektovat globální zaměření vaší muziky? Má to co dělat s tím, jakou muziku rádi posloucháme, a ta pochází z nejrůznějších koutů světa – nejčastěji z Jamajky, Brazílie, Indie nebo Kuby. Naše hudba, to je opravdu takový amalgám: spousta vlivů namíchaných do sebe, z nichž vzniká náš vlastní sound.
Mnohé vaše tracky dost evokují filmovou hudbu. Neměli jste někdy chuť natočit hudbu k filmu, nedostali jste někdy podobnou nabídku? Mluvili jsme o tom v posledních letech s různými lidmi, ale podle všeho složit soundtrack znamená skutečně hodně práce a my se spíš chceme soustředit na vlastní alba. Občas někdo z našich známých přijde s tím, že dělá hudbu k hollywoodskému projektu a jak to byl náročný a dlouhý proces; domluvit se s režisérem a tak dále… Do budoucna se tomu určitě nebráníme, ale asi ještě nepřišla ta správná nabídka.
Jaké filmy vás vlastně baví? Máme hodně rádi filmy z pozdních šedesátých let, hodně nás oslovuje neamerická kinematografie, třeba avantgardní snímky chilského režiséra Alejandra Jodorowského. Složit hudbu k některému z jeho provokativních filmů - to by mě bavilo!
Na desce The Cosmic Game jste spolupracovali se spoustou pozoruhodných vokalistů (Perry Farrell, David Byrne, Wayne Coyne). Jak na tohle nahrávání vzpomínáte? No, zažili jsme s nimi spoustu pamětihodných okamžiků, každého z nich jsme potkali jiným způsobem a oslovili z jiných důvodů: já byl vždycky velký fanoušek Jane´s Addiction, proto Perry Farrell, s tím jsme se opravdu spřátelili. Davida Byrnea jsme si vybrali pro remix skladby „The Heart´s a Lonely Hunter“ a musím říct, že je opravdu radost a pocta pracovat s tak talentovanými lidmi jako je on.
Jsou ještě nějaké sféry, kam byste chtěli svojí muziku posunout? Nebojíte se přílišného opakování? Ani ne, myslím, že se přirozeně vyvíjíme v průběhu let. Řekl bych, že jsme se hodně naučili. Zlepšujeme se coby producenti a navíc je tu vždycky dost pozoruhodných lidí – vokalistů i hudebníků –, s nimiž nás baví spolupracovat. Pořád ještě je hodně písní, které čekají na to, až je napíšeme… Naše skladby jsou si samozřejmě v lecčems podobné, máme svůj letitý rukopis, ale nemám obavy z nějaké stagnace. Ještě existuje dost hudebních teritorií, která chceme objevit.
Jedna odlehčenější otázka na závěr: jak se spolu vy dva po těch 15 letech vlastně snášíte? Vidíte, zrovna včera v noci jsme dýdžejovali u příležitosti patnáctých narozenin Thievery Corporarion… Byla to legrace, hráli jsme různé desky a najednou jako by nám došlo: „Tohle spolu děláme už patnáct let, to je pěkně šílený“! Přesto nás to bavilo snad ještě víc než dřív. Celej tenhle proces je ta nejlepší věc, která nás kdy potkala. To, že jsme pořád schopni spolu psát hudbu a společně vystupovat, pro nás oba hodně znamená.
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
