Tornado Lue: Ta temná věc uvnitř

15. duben 2016

Rozdělení Československa neznamenalo úplné rozdělení trhu a zájmů, co se týče pop-music. Dokládá to příběh slovenské kapely, která se zapletla s českými souvislostmi: „vampirpopového“ Tornada Lue. Právě se vrací na scény a vydala živé album.

Do čerstvé svobody přiletěla v roce 1993 nahrávka z Bratislavy, jejíž styl by si těžko někdo vymyslel od stolu. Tornado Lue znělo jako velvetovský měkčí punk, ale od Dunaje: klarinet občas uletěl k východoevropskému klezmeru, swingující rytmus gradoval až někam k čardáši. Uprostřed mužských hráčů pak jakoby ze sna zpívala černovlasá mladá žena, díky níž působily koncertní seance hypnoticky. Působila jako permanentně trochu vysílená barová zpěvačka, která má ovšem velmi specifický vkus. Tornádo Lue totiž ústy Jany Tóthové zpívalo česky: jejich prvními texty byla poezie Sylvie Plathové v překladech Jana Zábrany.

Samota tváří k publiku
S akcentem zpoza hranic tedy publikum poslouchalo hudbu, v níž se dekadence Lynchových Twin Peaks snobila s razantní poezií: „Udělala jsem to znova, jeden rok z každých deseti to provedu – něco jako putovní zázrak, kůže mi září jak nacistické stínítko na lampu, z pravé nohy mám těžítko na papír, tvář nepokrčenou jak jemné židovské prádlo...“ Zábrana charakterizoval autorku těch slov jako spisovatelku, „která si ve třiceti letech položila místo na polštář hlavu do plynové trouby”. Pro Tóthovou a spol. se tu zjevily texty prioritní naléhavosti: Plathová pozorovala svět zjitřenýma, mimořádně vidoucíma očima, zároveň se od něj odvracela. V tom ji Tóthová následovala: pár písní zpívala zády k publiku, později řekla, že dnes už to není nutné: „Pódiovou samotu si zachovávám i tváří k publiku.“

Proč pak Tóthová u češtiny zůstala? To se můžeme dohadovat: „vampirpopová“ skupina se nikdy nezatěžovala přílišnou racionalitou. Snad pro odstup, který máme, vyjadřujeme-li se jiným než mateřským jazykem (je známo, že tabuizovaná slova a problematická sdělení dokážou lidé sdělit v „jiné řeči“ snáz, bez napětí, lehkovážněji). Možná proto, že s jinou řečí se víc vzdalujeme statu quo, všemu domovskému a zakořeněnému. Možná i proto, aby zůstala nezodpovězená otázka.

Udělala jsem to znova
Tornado Lue bylo v Česku na klubové úrovni velmi populární, především v 90. letech, ale jeho kultovní pověst funguje dodnes. Čeština v tom úspěchu nehraje větší roli než prvotního upoutání, zajímavosti: pak už je zřejmé, že před námi stojí jedinečná, znepokojivá i zábavná kapela originálního stylu. Ta skupina se vždycky vynořovala a po letech zase vstávala z mrtvých (jako Lady Lazarus z výše citovaného textu od Plathové), původní kytarista Dušan Palko se doslova ztratil kdesi v zahraničí. Třetí album Nebeskí jazdci (2004) vzniklo díky zaštítění producenta Čestmíra Kopeckého, který patří mezi rozeseté posluchače, na něž udělalo Tornádo jednou provždy dojem.

Tady se ukázalo, že antiiluzivní pohled na svět pomáhá Tóthové u mikrofonu bez problémů stárnout: poetika trpké zkušenosti je aplikovatelná v každém věku.Letos, dvacet let po svých začátcích, se kapela opět po delší pauze vrátila v další reinkarnaci. Vystupuje komorně, jako trio bez rytmiky (zpěvačka, kytara, klávesy) a z říjnových koncertů už stihla vydal album Tornádo Lue Live (Pavian Records). Živý záznam (starých písní s novým zvukem) doplňují tři nové songy nahrané ve studiu: nedočkavci si mohou písně Nikdo není či Mein Schatz pustit z YouTube.

Tedy „návrat“, ovšem mezi posledními třemi alby byla pauza pokaždé devět let: při takových intervalech se muzikanti vracejí vždy trochu jiní, v jiné životní fázi. Dnes už znějí méně horečnatě, ale pořád si drží punc kapely, jež by mohla hrát v podniku U jednookého Jacka za městečkem Twin Peaks. „Děsí mě ta temná věc, která spí ve mně,“ zpívá Jana Tóthová a je zásadní, že „ta věc“ (která může být pro každého z nás něčím jiným) zůstává bezejmenná. Právě tak jako není žádný přesný a racionální důvod, proč se jedna vytříbeně pokleslá kapela zapletla s češtinou.

Záznam pořadu Scanner o skupině Tornado Lue najdete v Jukeboxu.

autor: Pavel Klusák
Spustit audio

Nejposlouchanější

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.

Václav Žmolík, moderátor

tajuplny_ostrov.jpg

Tajuplný ostrov

Koupit

Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.