Trápí mě epilepsie a rozbitá hlava: Jak řeší zdraví lidé na ulici?

„Nejvíc ohroženou skupinou lidí bez domova jsou ti, kteří tráví dny i noci přímo na ulici. Zdravotní rizika jsou nepříznivé podnebí, v zimě samozřejmě mrazy, vlhko, sníh, v létě zase parná horka. Je tu ohrožení kriminalitou, když někdo spí venku úplně nechráněný. V provizorních přístřešcích jsou rizika spojená s nedostatečně zaopatřeným vytápěním, vznikají tam požáry nebo různé otravy oxidem uhelnatým. Problém bývá s hygienou, může přispívat k šíření žloutenky typu A,“ přibližuje lékařka a do výčtu rizik přidává třeba špatné skladování potravin.

„Nejčastější a nejtypičtější jsou chronické rány, lidé asi u bezdomovců nejvíc znají bércové vředy. Ale jsou to vředy i rány jiného charakteru, jiná kožní onemocnění. Téměř každému člověku bez domova bychom mohli přisoudit nějakou psychiatrickou diagnózu, pokud bychom mysleli i na poruchy osobnosti a závislosti,“ zmiňuje Pekárková obvyklé potíže bezdomovců a doplňuje ještě chronická onemocnění horních a dolních cest dýchacích.

„Já mám lehkou epilepsii, klepe se mi půlka těla, ochrne mi. Co mě trápí, no… Člověk byl zvyklý na jiný život a najednou… Já to říkám každému, člověk může na ulici skončit ze dne na den,“ dělí se o zkušenost před pražským hlavním nádražím Petr a dodává, že k němu se ve zdravotnických zařízeních chovají slušně. Dostupnost zdravotní péče nejen pro něj podle slov Andrey Pekárkové přímo souvisí s historií bezdomovectví. „Po revoluci došlo k zavření velkých státních podniků a s tím i zavření ubytovacích prostorů. Hodně lidí se najednou ocitlo bez práce a bez ubytování. Od té doby k dnešnímu dni se situace značně změnila. Na ulici přibylo jednak mladších osob, ale i starších osob, stejně tak žen. Vzrůstá počet cizinců, zejména občanů Slovenské republiky. S tím souvisí potřeba zdravotní péče, protože tito lidé nemají přístup do našeho zdravotního systému,“ uzavírá lékařka.

Čtěte také

„Momentálně mě trápí epilepsie, mám rozbitou hlavu, nikdo mě neošetří, protože jsem cizinka, jsem ze Slovenska. Nemůžu využít Naději, protože jsem cizinka, jen tři měsíce v životě,“ potvrzuje slova lékařky Lucia. Přesto se zkouší obracet na školené terénní pracovníky, oficiální zdravotnická zařízení, domůže-li se pomoci, příp. i některou z ošetřoven v rámci azylových středisek a domů.

Ideální situace je, když zdravotník sleduje klienta dlouhodobě a má přehled o jeho pohybu. „V Armádě spásy fungují tři ošetřovny, které každoročně ošetří nějakých tři až pět tisíc lidí. Nicméně jsou jen ve třech městech – Praze, Brně a Ostravě. Chceme se ale soustředit na další věci, především rozvoj terénní péče. Rádi bychom do těchto měst doplnili jakési ambulantní vozy, které by mohly zdravotní péči poskytnout. A rádi bychom otevřeli ordinaci praktického lékaře v Ostravě a v Brně,“ přibližuje současnou situaci a nemalé ambice do budoucna národní ředitel sociálních služeb Armády spásy Jan František Krupa. Část plánů se týká věkové kategorie seniorů: „Také bychom rádi otevřeli minimálně jeden domov Přístav v každém regionu ČR, což je v podstatě služba domu se zvláštním režimem, zaměřená na seniory ve věku či stavu, kdy už potřebují péči druhé osoby. Co v našich vizích zatím není zahrnuto, je péče pro lidi propuštěné z hospitalizace a dlouhodobě nemocné. Armáda spásy za letošní rok ošetřila asi tři tisíce lidí, z toho asi dvacet procent jsou ženy,“ dodává Krupa.

Žena bez domova|foto: Stock Exchange

„Nedá se úplně říct, že bychom byli pozadu ve srovnání se všemi zeměmi, protože třeba v některých státech USA jsou na tom stejně jako my. Ale v některých státech mají nemocnice přímo pro bezdomovce, sto dvacet lůžek jen pro ně, zubní lékaře pro bezdomovce atd. Jiné je to např. v Norsku, kde většinu bezdomovců tvoří narkomani, tam se pouliční medicína rovná péči o narkomany,“ dokresluje celkový obrázek Pekárková.

Čtěte také

V českém prostředí zatím o takové specifikaci nelze mluvit. Nejen podle statistik ošetřených klientů lze ale očekávat, že lékařská péče o lidi bez domova bude v budoucnu potřeba čím dál víc. „Přibývá lidí, kteří berou své zaměstnání profesionálně. Vědí, že mají udělat svoji práci a udělají ji bez řečí. Na druhou stranu se pořád ještě – především mezi středním zdravotnickým personálem – setkáváme s přístupem: můžeš si za to sám, je to tvoje volba a nezasloužíš si, abychom ti nějakým způsobem pomohli,“ uzavírá lékařka.