Týden pro divočinu na Ščúrnici vytváří útočiště pro lidi z města i původní stromy
Je sedm ráno a na terase dřevěné chaty na stráni v Bílých Karpatech pět kilometrů nad Valašskými Klobouky se probouzí dobrovolníci ve spacácích. Jako první je na nohách jejich „vedoucí“ Jiří Zouhar z Hnutí DUHA, aby pro patnáct lidí uvařil vydatnou jahelnou kaši k snídani. Hnutí DUHA pořádá své Týdny pro divočinu již devatenáct let na různých místech České republiky, ale podle účastníků je ten na Ščúrnici v Bílých Karpatech jeden z nejlepších. Nejde tu totiž jen o práci, ale lidé unavení z měst a práce u počítače mají čas i na meditaci, zdravé vegetariánské jídlo, vytouženou samotu a odpočinek.
„Největší zážitek mám z kontrastu s Prahou. Ve městě člověk neustále spěchá, do práce, z práce, pořád musí něco zařizovat. Pak jsem přijela sem a bylo to jako v ráji. Neřešíte tu, kolik je hodin, posloucháte les, vnímáte ticho. Bylo to pro mě vlastně takové vysvobození,“ říká jedenadvacetiletá Eliška, která musí odjet o tři dny dřív, protože ji čeká zápis na Vyšší odborné škole grafického designu, kde bude studovat produktový design. V lese si vyzkoušela různé činnosti – stavěla studánku, dělala oplocenky, čistila přirozené lesní cesty, aby se na nich pohodlně chodilo. „Nemůžu říct, že mě něco baví nejmíň, práce je taková terapie, nemusí se u toho přemýšlet, děláte manuální práci pro dobrou věc.“ Eliška přijela na Ščúrnici podruhé a chystá se zase, jen se bojí, aby jí někdo nevyfoukl volné termíny.
Mnoho dobrovolníků přijelo, aby si odpočinulo od sedavého zaměstnání před monitorem. Jáhlovou kaši snídáme s absolventy Matfyzu, psychoterapeutem nebo konstruktérem. Mnoho z nich si stěžuje na „počítačová záda“, která se v divoké přírodě Bílých Karpat krásně rozhýbou.
Jiří Zouhar z Hnutí DUHA pořádá Týden pro divočinu na Ščúrnici potřetí. Vede nás od chaty úzkou asfaltovou cestou až na přírodní vyhlídku Ploščiny, kde si asi deset minut v němém úžasu prohlížíme Karpaty ze slovenské strany. Ticho narušuje jen vytrvalé řvaní valašských cvrčků schovaných v nízké trávě. Extenzivní horské pastviny Ploščiny hraničí s bývalým sedláckým lesem na Ščúrnici, kterému v roce 2003 hrozilo vykácení, protože dosáhl mýtního věku. Lokální organizace Českého svazu ochránců přírody Kosenka se ho v rámci programu Místo pro přírodu a Hnutí pozemkových spolků rozhodla vykoupit, aby jej zachránila. Před třemi lety začalo Hnutí DUHA s Kosenkou pořádat dobrovolnické týdny i v této nejjižnější části Valašska.
„Kosenka začínala tím, že nás přesvědčili profesionální ochránci přírody, abychom se věnovali bělokarpatským loukám a jejich mimořádné hodnotě kvůli biodiverzitě, zejména orchidejí. Před třiceti šesti lety jsme se o ně začali starat tradičním komunitním způsobem, kosíme je kosama,“ popisuje zakladatel organizace Miroslav Janík. „Lesu na Ščúrnici se věnujeme v posledních dvanácti letech. Chtěli jsme v Karpatech kromě místních bučin zachránit i původní jedli bělokorou a vytvořit jeden krajinný celek. Ščúrnica a v jejím sousedství státní rezervace Ploščiny nám ukazují rozpětí od svobodné přírody po pasteveckou kulturní krajinu.“
Podobně hovoří o ochraně přirozené divočiny i Jiří Zouhar, který má s dobrovolnictvím v lesích skvělou zkušenost. „Příroda potřebuje na některých místech pomoci a není společenský tlak a vůle, aby to dělal stát nebo někdo ‚za peníze‘. Musí to proto dělat někdo, komu to dává smysl. Není to ale jen o tom, jít do přírody a nasekáme tam oplocenky, a tím vymýtíme nálety. Chceme, aby to byla i příležitost pro lidi, aby přírodu opravdu viděli a seznámili se s ní a pochopili, proč to děláme,“ vysvětluje mi Jiří. V té chvíli už od zelených luk, na kterých jsou rozprostřené i staré ovocné sady nebo zarostlá kdysi kaskádovitá zemědělská políčka Valachů, sestupujeme do divoké přírody Ščúrnice. Zastavujeme se u studánky, kterou dobrovolníci už druhým rokem upravují. Obložili ji kameny a postavili u ní dřevěnou lavičku. Jirka chce ještě ze spadlého kmenu stromu dodělat přirozenou lavičku k ohništi. Uvnitř studánky kmitají malincí „ščúři“, po nichž se tato oblast jmenuje. Vidím obyčejné ještěrky a nemýlím se. Ščúr je staročesky cokoliv, co se plazí.
Dostáváme se do bučin plných spadaných stromů, které nikdo neodklízí, ale místo toho slouží dál přírodě jako úkryty pro malá zvířata. Ve Ščúrnici najdeme i spoustu ptačích hotelů – v jednom kmeni má hnízda nad sebou hned několik ptačích rodin. Na kmeni, který vypadá skoro jako postel, se jeden z našich kolegů usídlí a začne meditovat.
Zastavujeme se po dvaceti minutách u pionýrského lesa, kde se snaží uchytit nové semenáčky, které vybereme podle druhu a lokace – hledáme buky nebo jedle – a ty oplocujeme pletivem, aby mohly v klidu růst a neožrala je lesní zvěř.
Pro oplocenky potřebujeme pletivo a dřevěnou tyč, kterou zabijeme kladivem do země a podél které bude náš „vyvolený“ buk růst. „Tady má prostor a také světlo, díky tomu, že jsme jeho okolí vyčistili od keříků a ostružiní a trávu kolem něj udusali. Tenhle stromek má dva terminály, ze kterých může růst, ale jeden bude silnější. Takže pak vystřelí nahoru, a tím, že jsme ho oplotili, tak se na něj nedostanou srnky. Větve porostou asi do boku a některé srnky ožerou, ale uvnitř oplocenky má ‚safe space‘ a náskok před čímkoliv kolem,“ ukazuje Jirka. Z našeho stromu se za desítky let stane kmenový nebo také mateřský strom lesa a z jeho semen v okolí porostou nové.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
