Tyjátr: Divadlo Feste na peronu hlásí, že Brno a jeho nádraží jedno jsou
Brněnské Divadlo Feste patří k dlouholetým průzkumníkům nejrůznějších divadelních crossover forem. Jednak pořádá série scénických čtení v jinak nevyužívaných prostorech a jednak se snaží vycházet s tématy mimo divadelní zdi. V mystifikačním site specific projektu Okružní jízda divadelníci provádí brněnským hlavním nádražím i jeho okolím a poukazují na absurdity spojené s jeho charakterem a provozem.
„V momentě, kdy jsme se dozvěděli, že na podzim 2016 bude s volbami do krajských zastupitelstev spojeno referendum o pozici hlavního nádraží v Brně, řekli jsme si, že by bylo dobré trochu proměnit vztah veřejnosti k tomu místu. Naší ambicí bylo udělat zážitkové divadlo, nebo takovou mystifikační turistiku, která bude zároveň vtipná, nějakým způsobem odlehčená,“ říká režisér Jiří Honzírek, který na projektu spolupracoval také s odborníky.
„Ona se na tom výrazně podílela Silvie Šeborová, která kromě toho, že vede Artalk.cz, je historička a teoretička umění. Veřejný prostor vnímá profesionálníma očima. Já jsem spíš hledal různé situace a mystifikace, které by se daly dejme tomu považovat za paradivadelní, a ona si všímala prostoru. Na nádraží jsme chodívali na špacír. Navštěvovali jsme kavárnu a zkoušeli v tom prostoru existovat a zkoumali, jak se to místo chová, i když nikam nejedeš,“ dodává.
Před budovou hlavního nádraží v Brně stojí malý hlouček lidí, kterého se ujímá velmi energická průvodkyně Petra (Světlena Kašpárková). Postupně odkrývá taje jednotlivých částí nádraží ve frenetickém výkladu, který kromě historie upozorňuje na každý, byť sebezbytečnější detail. Například v čekárně, kam účastníky Okružní jízdy vpustí pouze v návlecích (k nepochopení a úžasu regulérních cestujících), vysvětluje zcela seriózně původ drážních reklamních letáků. Základem projektu je adresné poukazování na bizarní kazy, jako zavřené dveře, úzká schodiště a ztížené podmínky v průchodových koridorech.
„Koncept jsme hodně konzultovali s Rostislavem Koryčánkem, bývalým ředitelem brněnského Domu umění. Upozorňoval nás na bariéry a retardéry v tom prostoru. Mluvili jsme o neuróze toho místa. V celém interiéru nádraží i ve venkovních prostorech, kde jezdí tramvaje, se člověk cítí velmi stresovaný. Je to místo, kde nechceš zůstat, a snažíš se co nejrychleji vyřešit úkol, který máš, to znamená – dostat se z bodu A do bodu B, přestoupit z šaliny číslo 9 na šalinu číslo 12 a zase zmizet,“ říká Honzírek.
„Zatím se to jeví tak, že k těm ‚skutečným Brňanům‘, kteří nejsou úplně divadelníci nebo divadelně lační, se informace o existenci Okružní jízdy hůř dostává. Řekněme, že jsme se zatím nedostali dál než za tu alternativní, lidskoprávní nebo uměleckou bublinu, ale v těchto kruzích to rezonuje,“ komentuje projekt režisér. „Idea, že bychom diváky naložili do vlaku, nějak je odvezli a pak vrátili, samozřejmě padla. Jenomže to je spojeno se složitou produkcí, logistikou a plánováním. Zároveň jsme nechtěli odvádět pozornost od tématu ani od toho, o co nám ve skutečnosti jde, což je hlavně ten ‚dům‘, který vypadá naprosto bizarně, je škaredý a spousta věcí je v něm nefunkčních, zmatených, chaotických a absurdních. Zároveň je to místo, které by mohlo být jednoduchými zásahy zkrátka fajn,“ uzavírá režisér.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.
Václav Žmolík, moderátor
Zmizelá osada
Dramatický příběh viny a trestu odehrávající se v hlubokých lesích nenávratně zmizelé staré Šumavy, několik let po ničivém polomu z roku 1870.
