Tyjátr: Když vyhasíná slunce vědomí

Režisérka Eva Rysová spolu s dramatikem Ondřejem Novotným vytváří obrazovou koláž skupiny lidí uvězněných ve vnitřním i vnějším rozpadu. Každou reprízu zároveň ozvláštňuje setkání s odborníkem, který se problematikou vědomí vždy zabývá z nějakého svébytného úhlu.

Základem pro projekt Ondřeje Novotného a Evy Rysové se stal terénní výzkum v několika zařízeních, kde se realizační tým setkal s klienty postiženými Alzheimerovou chorobou. Po dokončení dokumentární sondy začali připravovat scénář, který lze shrnout jako surrealistický snář. „Především nás zajímal moment toho, že všechno kolem mozku je tajemné. Nevíme o něm skoro nic. Právě tohle tajemno je základem každé chuti něco umělecky ztvárňovat,“ říká režisérka.

Inscenace je vystavěna na tragikomickém paradoxu – několik postav se legračně míjí, ztrácí orientaci a postupně zapomíná, kam chtěly jít a kým byly před pěti minutami. Rysová vytváří ostrý kontrast mezi komikou jejich počínání a tím, jak postupně mizí sami sobě a přichází o schopnost sebereflexe. Právě tento střet se stal jednou z hlavních motivací pro přípravu inscenace. „Taky je to velmi silný střet několika situací, kdy nás to nutí ke smíchu a slzy jsou taky přítomné, což má velký divadelní, dramatický potenciál,“ dodává režisérka při diskusi.

Z představení Šest miliard Sluncí |foto: Martin Dolejší

Celý koncept kombinuje principy diagnostického testu na chorobu a premisy obecné teorie relativity s různými kosmologickými poučkami. Inscenace se v rámci své struktury rozpadá do vzdálených fragmentů. Připomíná to jednu teorii, podle níž se vnímání někoho padajícího do černé díry výrazně deformuje do nesoustředěných fragmentů skutečnosti. Nevšedním atmosférám vykloubených situací dominoval jemný, přesto depresivní kytarový podkres (hudba – Paweł Passini a Daniel Moński).

Různé ataky aktérů směrem k publiku (např. vtipná hra s pamětí, při níž herci povyprávěli poměrně banální příběh s několika málo údaji a pak je loudili z publika) vyvrcholily diskusí. „Představte si, že celý život jezdíte autem, které nemá žádnou poruchu a není potřeba do něj lít benzín. Nemusíte nic řešit – zkrátka nastartujete a jedete. Dokud auto jede, není žádná potřeba zkoumat, co se s motorem děje,“ uvedl úvahy o vědomí a jeho možných ztrátách host panelu, filozof a teoretik kognitivní problematiky Martin Vraný.

Záhadnou neprojasněnost lidského myšlení i jeho ztrát precizně pointovala jedna z jeho odborných poznámek: „Jsou případy, kdy je člověk slepý, ale neví o tom. Sám si vypráví fikci o tom, proč vráží do předmětů, že je pouze nemotorný, ale jinak vidí.“