Tyjátr: Krvavé pivo na festivalu Divadlo Plzeň
Mezinárodní festival Divadlo v Plzni již po třiadvacáté symbolicky otevřel podzimní festivalovou sezonu. S každým dalším ročníkem se ale zdá, že mezi dramaturgickým výběrem zahraničních a domácích inscenací je čím dál čitelnější určitá disproporce.
Postavit program na pilířích dvou opravdu výjimečných zahraničních inscenací se festivalové dramaturgii osvědčilo už loni. Mimořádné inscenace Hamlet z Bochumi a Revizor z Budapešti opravdu patřily k vrcholným divadelním zážitkům. V letošním roce výraznou dvojici zastala varšavská filozofická odysea Krzysztofa Warlikowského (A)pollonia a generační manifest Thomase Ostermeiera Nepřítel lidu z berlínské Schaubühne.
Na obranu výběru podobných elitních titulů proti častému argumentu, že jde o několik let staré inscenace, které viděl celý svět, je potřeba dodat, že pokud se něco stalo skutečnou událostí hýbající divadelním myšlením, platí to stejně pár minut po premiéře jako několik let poté. Na festival tohoto typu zkrátka obdobné počiny patří. Warlikowský ve čtyřhodinovém eposu skloubil novátorsky vyloženou antickou látku a traumatickou zkušenost s holocaustem. Rozehrál komplexní a nekompromisní analýzu euroamerické společnosti v několika tematických a formálních plánech najednou.
Naopak Ostermeierova inscenace byla formálně daleko jemnější, ale významy obdobně drtivá. Postava doktora Stockmanna se pro svou morální zodpovědnost za zdraví občanů v kontaminovaných lázních stala mluvčím vymírajícího druhu lidí, kteří se nebojí vsadit osobní pohodlí a společenský kredit za vybudování „lepšího světa“. Psychologicky do detailu prokreslená studie člověka stíhaného veřejným míněním navíc otevřela polemiku nad smyslem nezávislých médií i jejich pozicí ve společnosti.
Víc otázek než zahraniční program ale vyvolává česká sekce festivalu. Letošní příklady – jako Čičvákovi Bratři Karamazovi z Činoherního klubu, Petrželkové Svatba z Uherského Hradiště, Fričova exploatace divadelních konvencí O hezkých věcech, které zažíváme, případně vokální experiment Jiřího Adámka Čtyři, tři, dva, jedna – mají festivalové parametry. Jsou to inscenace, které totiž nesou nějaký intenzivní vjem a podávají o českém divadle i tvůrcích důležitou zprávu. Lze dlouze – a bojím se, že bez výsledku – diskutovat nad tím, jaké inscenace mají na program, jako je festival Divadlo v Plzni, patřit. Zda nebylo lepší z kladenského divadla přivézt spíš Přízraky než uměřenější Brémskou svobodu a z Brna pozvat Lysistratu z Národního divadla než sterilní Mrtvé duše tamějšího Městského. Takhle lze pokračovat donekonečna. Festivalová dramaturgie se tím staví do velmi schizofrenní pozice. Vedle progresivních a nekompromisních inscenací zve jiné, které jdou publiku slepě na ruku. Nonkonformní se setkává s absolutním středním proudem. Kombinací českých a zahraničních skvostů i divadelních laciností vzniká nesourodý mix.
Co takhle nechat Divadlo Plzeň jako čistě mezinárodní a program dotvořit výběrem inscenací českých dětských scén, jako např. z libereckého Naivního divadla? Je v nich ukrytá esence hravosti a schopnosti kreativně nahlížet na svět. Navíc by to bylo fér vůči těm opravdu progresivním projektům, které se na festival nedostanou, ale patří na něj.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
