Tyjátr: Mezi padesáti sezónami Járy Cimrmana nejvíce září ta Nejistá

Obec Liptákov v Sudetech, působiště neobjevného génia Járy Cimrman, plejáda nápaditých, zato zbytečných vynálezů, přednášky parodující pokoutné badatele s jejich stereotypy, nepočitatelně kultovních hlášek i lehký pubertální podtext v několika málo vulgarismech jsou základem inscenací, které Divadlo Járy Cimrmana uvádí půl století. Nebývale populární soubor svůj věhlas získal nejen díky tomu, že hrál v druhé polovině šedesátých let a za normalizace o malé zemi v nepříjemném područí rakousko-uherské monarchie. Byla to věc, která spoustě lidem připomínala jejich vlastní pocity. Hlavním hrdinou je světem nepovšimnutý český génius, což velmi úsměvně a do té doby nevídaně útočilo na to nejnižší v Češích – jakýsi obrozenecký nacionalismus, přebujelé vlastenectví i komplexy historické méněcennosti.

Čtěte také

Vědomá hra s trapností i záměrnou, důsledně dodržovanou patinou ochotnického divadla odkazuje mimo jiné k realistické tradici i divadelnímu průkopnictví 19. století. Výborným příkladem jsou všudypřítomné malované kulisy, které ani tak nevypovídají o nutnosti z nedostatku financí, jako právě o domyšlené stylizaci. Navzdory naivitě a lidovosti si inscenace – zejména v textové složce – zachovávají ostrý intelektuální nadhled. O to cennější je film jednoho z pilířů souboru Ladislava Smoljaka Nejistá sezóna z roku 1987. Ten inscenacím přidává jednu podstatnou kvalitu. Kromě Smoljakových kolegů i Strašnického divadla, kde soubor působil, vstupuje do snímku doba, která divadelníkům hází klacky pod nohy. Nadšenci různých profesí se stejnými křestními jmény jako aktéři i personál zázemí Divadla Járy Cimrmana dochází do „Divadla starých forem“, jak se ve filmu jmenují, kde ve volném čase zkouší autorské inscenace a baví tím spoustu lidí. Od skutečných reálií se film tedy odklání minimálně. Kromě jásajícího publika ale divadlo ve filmu navštěvuje kulturní komise hodnotící závadnost či nezávadnost produkce a de facto tím rozhoduje o existenci souboru.

Z filmu Nejistá sezóna|foto: Filmové studio Barrandov

Absurdní situace, které v Nejasné sezóně vytváří komunikace s úředníky, v té době totiž zažívala nejedna studiová scéna se spoustou dalších kulturních institucí na profesionální i amatérské úrovni. Bizarnost mechanismu symbolizují bezobsažné fráze, kterými se členové komise snaží mlhavě formulovat své pocity z předvedeného kusu – o názoru nemůže být ani řeč. Smoljak je nekarikuje, pouze sleduje, jak ve vážně míněných komentářích, výtkách a radách nesdělují kulturní pracovníci umělcům vůbec nic. Zobrazení přímočarosti, s jakou systém tlačí hrdiny do pozice, že tzv. „neví, na čem stojí“, daleko přesahuje původní zásah divadelního souboru a v českém kontextu vytváří unikátní obraz nejen divadelního provozu, ale především dobové reality.