Tyjátr: Pěnu dní hrají v La Fabrice teenageři

Interpretace oblíbených knížek zkrátka nejsou jednoduchý úkol. Přesto se s ním divadla po celém světě pravidelně utkávají. O převedení Pěny dní na jeviště se tentokrát pokusil režisér Jiří Havelka v nové Slévárně pražské La Fabriky. Inscenace Pěna dní překvapila ze všeho nejvíc hereckým obsazením – vedle známého herce Pavla Lišky se totiž divákům představili čerství studenti pražské konzervatoře.

Fantazijní text Borise Viana poprvé zazněl v podání patnáctiletých herců. Protřelý Liška mezi zlatou mládeží ale rozhodně nepůsobí jako tradiční prototyp dospělého. V představení přesto zastupuje všechny dospělé role, od kuchaře Nicolase přes spisovatele Jean-Sol Partra až po pana doktora. Liškův celkový herecký výraz se pohybuje někde mezi perverzním voyeurem a dobrosrdečným strýčkem.

Proč padla volba právě na teenagery, vysvětluje režisér představení Jiří Havelka: „Všichni mi pořád říkali, že Pěna dní se nedá na divadle udělat. Nás ale napadlo, že ten klíč k Vianovu textu by mohl vést přes autenticitu na jevišti, ne přes herectví. Takže jsme to nejdřív zkusili neherecky s úplně malými dětmi, ale to bylo moc perverzní. Tak jsme hledali dál a došli k té hranici patnácti let, kdy už mají herci určitou životní zkušenost, a zároveň jim pořád zůstává herecká naivita.“

La Fabrika|foto: oficiální stránky La Fabrika

Herecká autenticita se představení rozhodně nedá upřít, všechny role jsou podány naprosto civilně, bez patosu a stylizace. Oproti tomu vsadil inscenační tým na velmi stylizovaný výtvarný projev, který kombinuje výrazný kostým, scénu a projekci. Kostýmní výtvarnice Ha Than Nguyen zvolila v duchu Vianova textu „věčně se proměňující kostým“. Divák se tak ocitá ve světě, ve kterém namísto lidí žijí a jednají věci. A stejně jako jsme schopni uvěřit, že leknín na plicích je smrtelná choroba, věříme i tomu, že dívčí šaty se můžou proměnit v kostel.

„Kostýmy stály úplně na začátku, protože Ha Than se proměnou kostýmů na jevišti zabývá i ve svém magisterském projektu. Proměna kostýmu mi připomněla Pěnu dní, kde prostředí a věci žijí vlastně daleko víc než lidé a společně s nimi podléhají emocím a náladám,“ vysvětluje Jiří Havelka.

Kostýmní výtvarnice Ha Than Nguyen k tomu dodává: „Chtěla jsem vytvořit svébytný rukopis, který nezasahuje do žádného období, a zároveň aby ty postavy vypadaly jako takoví novodobí šlechtici. Takže na začátku jsou to takové bonbony v celofánu a postupně se to zcivilňuje.“ Scénograf Dáda Němeček zvolil k pojmenování prostoru monumentální stěnu potaženou strečem připomínající obří gauč nebo taky kus ledovce.
V kombinaci s videoprojekcemi z dílny 3dsense a Josefa Lepši scéna hravě pracuje s většinou proslulých Vianových motivů, jako je například pianotejl, tedy klavír míchající koktejly. Svébytná výtvarná poetika všech tří složek dává dohromady kýčovitý neverland. Kontrast s naprostou hereckou autenticitou ale nenechá nikoho na pochybách, že jde o inscenační záměr.

„Narazili jsme vlastně na rozpor výrazného výtvarného jazyka a té herecké autenticity. Scéna a kostýmy vlastně hercům vůbec nenahrávají, ale jdou proti nim. Ale mám pocit, že kdyby to bylo od začátku jenom jako civilní dětská hra, tak by to nemohlo nikoho zasáhnout,“ komentuje režisér představení Jiří Havelka.

Divák s velkolepou scénografií automaticky očekává velkolepé divadlo, rozpaky mladých začínajících herců se na něj ihned přenesou. V souboji vkusu nakonec vyhrává samotný text. A možná je tohle právě ta cesta, jak ho na jevišti skutečně můžeme prožít. Boris Vian zůstává i nadále pro mnoho umělců velkou výzvou. Kromě četných divadelních adaptací zlákala letos Pěna dní i filmového režiséra Michela Gondryho. Jeho zpracování Vianova románu bude mít premiéru v roce 2013. Návrat k dětským iluzím je prostě teď v kurzu.