Tyjátr: Prýštící lesk krve Wälsungů
Režisérka Katharina Schmitt v letošní sezoně ve Studiu Hrdinů přistoupila v rámci repertoáru k dramaturgicky velmi specifickému titulu. Novelu Thomase Manna Krev Wälsungů přepsala ve vlastní dramatizaci jako kombinaci dialogů a velmi detailních vyprávěných studií rituálů bohaté rodiny. Její výkvět – sourozenecká dvojice Sigmund (Ivan Lupták) a Sieglinde (Marie Švestková) – holduje kultu sebelásky, incestu a hlavně opeře.
Inscenace je překvapivá hned v několika formálních rovinách. Vedle vyprávěných pasáží, v nichž herci vystupují z postav a ironizují své okolí, se v inscenaci objevuje wagnerovská operní pasáž. „Můj dědeček byl operní, wagnerovský zpěvák, a díky tomu mám k opeře velmi osobní vztah a často nad její formou uvažuji. Na začátku tohoto projektu stála mnohem větší myšlenka. Naivně jsem si myslela, stejně Honza Horák, že máme rozpočet na inscenaci Tristana a Isoldy. Pak jsme zjistili, kolik by to stálo, a začala jsem hledat další možnosti, které vycházely z mého snu jednou udělat operu,“ komentuje přítomnost až exotického elementu režisérka Katharina Schmitt.
Vyprávění neustále balancuje na hraně subtilní ironie a zářně tryskajících emocí: „To je otázka adaptace toho Mannova textu, který je sto let starý a takhle funguje. Stejně jako u Wagnera k tomu mám takový vztah, že mě to na jedné straně strašně dojímá a na druhé mi to přijde vtipné.“
Operní část se odehrává jako privátní představení pro sourozence, s každou árií se svět inscenace noří do erotické pohádky, která oba sourozence velmi dráždí. Snaží se do něj nabourat společensky dobře postavený, stejně jako nemožný sestřin snoubenec Beckerath (Jiří Štrébl). Operní vsuvku, která je pro styl Studia natolik neobvyklá, hodnotí režisérka jako sen nejen uvnitř příběhu, ale také v rámci samotného divadla: „Druhá část je taky trochu Beckerathův sen o tom, co dvojčata zrovna dělají, když u toho není. Je šťastnou součástí krásné sourozenecké i milenecké dvojice, do které nemůže.“
Většina inscenace se hraje na masivní houni roztažené po celé délce jeviště. Herci se na perverzní kožešině nesou s bizarní lehkostí a až děsivým sebeuvědoměním. Jsou bytostmi závislými na kráse i přitažlivém patosu Wagnerových oper. Obdobné absolutní kvality jsou ochotní akceptovat pouze u sebe navzájem. „Pro mě i scénografa Pavla Svobodu, se kterým vždy spolupracuji, to bylo velmi neobvyklé rozhodnutí, že jsme si v případě Krve Wälsungů řekli, že použijeme rekvizity. Nikdy předtím jsme to ani nezkusili. V první polovině textu jde hlavně o popis přepychu a dekadence a napadlo nás vzít to právě přes přehnaný detail.“
Postavy se obklopují nejrůznějším fetišem. Katharina Schmitt vedle opery tak do inscenace přidává další neočekávaný prvek. „Já myslím, že to souvisí s jedním z hlavních témat textu, které je pro mě také velmi aktuální, a to je narcismus a zároveň prázdnota,“ dodává režisérka.
Krev Walsüngů je výpravná ve svém formálním minimalismu i úsporná v operní megalomanii. Katharina Schmitt vytváří obraz nezdravě vyšlechtěné rodiny, která si natolik zakládá na vysokém, že když vyjde ze stínu, stává se tím nejnižším.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
