Úskalí nového „produktu“ No Doubt

Fungování pop-music nese ve svém chování všechny nástrahy tržní společnosti. Na začátku je zajímavý lokální produkt, který prorazí svou jedinečností, často spojenou s mladickou svěžestí, až drzostí. Následně dojde k pokusu oslovit produktem další trhy, jedinečnost bere pomalu za své a na konci zbývá pouze globalizovaný, i když často velmi úspěšný produkt, jemuž jisté známky jedinečnosti zbyly na obalu jen jako marketingové lákadlo. Proč o tom mluvím? Protože při poslechu nové desky No Doubt mám pocit z dobře odvedené řemeslné práce. Z produktu, a ne z desky, kterou stvořily čtyři silné osobnosti pouze samy za sebe.

Na začátku bych rád předeslal, že jsem od No Doubt nečekal návrat do skapunkové historie. Na to se věk všech členů přehoupl už před nějakou dobou povážlivě přes uvěřitelnou třicítku a navíc všichni jsou různým způsobem (rodinně nebo pracovně) namočeni v nejvyšších patrech amerického zábavního průmyslu. Hrát si náhle na alternativní postteenagery by stejně čtveřici v čele s charismatickým diblíkem Gwen Stefani nikdo nevěřil. Navázala tedy čtveřice na megaúspěch deset let staré desky Rock Steady, díky které aktéři bryskně přesedlali z rockové sesle do popového gauče? Také ne, a v tom cítím asi největší chybu No Doubt. Ti se totiž rozhodli cílit na všechny věkové skupiny, o které se během své kariéry otřeli, a vznikla z toho deska pro všechny, a vlastně ve výsledku pro nikoho.

No Doubt|foto: Universal Music

Tendence moderní hudby je míchat všechno se vším. Ovšem i toto babylonské třeštění musí mít svá pravidla a rámec, do kterého je zasazeno. No Doubt se na Push And Shove prezentují jako pozorní učni posledních popových vlnek, citliví rodiče, kteří vědí, co je vhodné pro upracované a potomky stahané dospělé, neodpustí si zavzpomínat na houpavou minulost, ale také na to, že za jejich popularitu mohla jímavá balada Don’t Speak. Padesátiminutové desce tedy nelze vyčíst jednobarevnost, špatný zvuk, nebo dokonce Gwenino chabé nasazení. To všechno kapela odvedla na jedničku. Co je tedy na novince špatně? Z celé desky se až na krátké záblesky vytratili No Doubt samotní. Z neustálého cílení na jednotlivé posluchačské segmenty se vytratilo to, co jinak podobné desky, jakými Rock Steady a Push And Shove jsou, odlišuje. Zmizely vyhraněné osobnosti samotných muzikantů, jejich vize, směřování, prostě jedinečnost, kterou by si každý umělec uchovával jako svatý grál.

No Doubt – Push And Shove |foto: Universal Music

Pokud se vrátíme na začátek recenze, No Doubt letošní novinku Push And Shove sestavili takovým způsobem, kdy jsem přesvědčen, že na ni od začátku nahlíželi jako na produkt. Dostali se tak do stejné pozice jako chameleonská Madonna, které se mimochodem v baladě Undone podobají víc než jen částečně. Pokud se ale od této „maximalistické“ potřeby jedinečnosti odtrhnete, máte v novince kvarteta popovou desku, které není moc co vytknout. O tom zase žádná. Já osobně ale od muziky i No Doubt žádám víc. Vím totiž, že tyhle hvězdy se dostaly na vrchol právě tím, že byly nejen chytlavé a zábavné, ale především jedinečné. A tou novinka No Doubt bohužel není.

No Doubt – Push And Shove (Universal Music, 2012)