Útěk ze Sibiře: National Geographic uvádí…

8. duben 2011
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 02305443.png

Útěk ze Sibiře, heroický příběh několika uprchlíků různých národností ze sibiřského gulagu, je patrně prvním hollywoodský filmem, který se tímto tématem vůbec zabývá. Ačkoli o tématu nacistických lágrů už byl natočen nespočet snímků rozličné kvality, sovětské pracovní a koncentrační tábory nechávali (až na pár dávných pokusů) americké filmaře a producenty dosud chladnými.

Od Petera Weira - tvůrce, jehož díla se zpravidla zabývají střetem kultur, vzpourou vůči autoritám či vztahem mikro- a makrokosmu (člověk vs. běh velkých dějin, člověk vs. krutá příroda) - je to poměrně logická volba. A jelikož Weir je autorem tak znamenitých filmů jako jsou Piknik na Hanging Rock, Gallipoli, Společnost mrtvých básníků nebo naposledy Master and Commander, očekávání byla snad až příliš vysoká.

Weirův aktuální snímek lze charakterizovat především jako každým coulem staromódní, přiznaně old-schoolovou podívanou, která sice vypráví příběh „velký jako život sám", ale bohužel způsobem dosti nevynalézavým až banálním - lidský duch je nezdolný, příroda netečně krutá i krásná. Navíc v případě první části a vykreslení poměrů v gulagu se (naštěstí naposled) dostáváme až na samou hranici nezáměrné karikatury. Problém nevězí ani tak v tom, že autor předlohy Slavomir Rawicz poněkud fabuloval, když tvrdil že cestu čítající takřka 6500 km sám podnikl; dle historických pramenů se to totiž jiným vězňům skutečně mohlo podařit. Nicméně Weir a jeho scenárista Keith Clark by neměli oběma titulkovými sekvencemi vyvolávat v divákovi pocit, že se jedná o konkrétní pravdivý příběh.

02305444.png

Peter Weir se Útěkem ze Sibiře - svým vůbec prvním slabším filmem - bohužel zařadil po bok výrazných tvůrců, které zavedly dobré úmysly až do sentimentálních a doslovných pekel; po bok zámořských autorů, kteří vyhořeli na pokusu předložit Evropanům jejich vlastní dějiny. Co je ale ještě horší, Útěk ze Sibiře je typickým příkladem dramatu, v němž se žádné drama neodehrává. Chůze hrdinů tu postrádá hypnotický rozměr, vše tu působí uhlazeně, nepříjemně plánovaně a konvenčně. Je to film, jemuž chybí výraznější prokreslení a subtilní detaily, kvůli nimž by konkrétní scény člověku utkvěly v paměti. Výjimkou zůstává snad jen mariánský výjev v poušti a vůbec postava polské dívky, která během putování de facto supluje komunikaci mezi jednotlivými uprchlíky. Samotné finále využívající historických záznamů pak zejména v našem středoevropském prostoru působí nemotorně a zbytečně pateticky.

Přestože se Weir podle vlastních slov snažil upozadit historický kontext na úkor emocionality příběhu, samotné story nechá diváka spíš chladným. Vytříbená kamera Weirovi stálého spolupracovníka Russela Boyda se pase po působivých lokacích - od sněhovými bouřemi bičované Sibiře přes mongolské pláně, poušť Gobi a Tibet až po indické plantáže -, jenže samotný příběh to hlubším nedělá. Střet „malého" člověka a majestátu přírody je tu nepochybně vizuálně atraktivní, ale Weirův snímek pak ze všeho nejvíc připomíná průměrnější díl přírodopisného seriálu z produkce National Geographic s trochou sentimentálního humanismu navrch.

02305445.png

Hodnocení: 50%

Spustit audio