V zajetí démonů žánru

6. srpen 2013

James Wan je v současnosti nekorunovaným králem amerického hororu. Stvořil jednu z nejvýdělečnějších sérií žánru Saw a jeho dva „sólové“ počiny sklízejí příznivé ohlasy a řadí se k nejziskovějším titulům roku.

Pokud v případě nevyrovnaného a kabaretní koncovkou zničeného Insidious (2010) mohly panovat oprávněné pochyby, Wanova poslední akvizice je neprůstřelná. V zajetí démonů představuje prvotřídní řemeslo a zcela po právu se řadí k vrcholným událostem hororové sezony, byť škarohlídi budou namítat, že v zásadě nejde o nic jiného než o pečlivý výběr těch nejosvědčenějších motivů a rekvizit.

To ale koneckonců platí o celé řadě amerických hororů, a přesto se jen málo z nich může měřit s působivostí a suverenitou Wanova pekelného dítka. Tajemství rozhodně netkví v tom, že by V zajetí démonů přinášelo cokoli novátorského a osvěžujícího. Ani v tom, že by se jednalo o tak vybroušenou audiovizuální žíravinu jako loňský Sinister. Scénář se inspiroval skutečným případem (což ostatně dělá řada podobných duchařských historek), který pak režisér vyšperkoval skvěle vystavěnými scénami i vtipnými odkazy k žánrovému kánonu; od Ptáků přes Vymítače ďábla až po Evil Dead.

Příběh je v jádru banální halloweenskou historkou o strašidelném domě, kam se přistěhuje šťastná rodina, aby se záhy ocitla v centru pozornosti jednoho velmi rozladěného démona. „True story“ podloží tentokrát nepůsobí jako křečovité alibi, jež omlouvá chatrnost a nepůvodnost snímku. Strádání sedmičlenné rodiny Perronových dokáže Wan podat elegantně, s dostatečnou rovnováhou mezi nadpřirozenými elementy, psychologickou věrohodností postav a jejich vzájemnými vztahy.

Z filmu V zajetí démonů |foto: Warner Bros

Když drobné náznaky přízračného teroru přerostou ve frontální útok, obrátí se zničená rodina na slavné lovce démonů Eda a Lorraine Warrenovy. Reálné manželské duo se zabývá činností, za kterou by jim jistě spolek Sisyfos každoročně naděloval korbu bludných balvanů, dokud by se ovšem v domě Jiřího Grygara nezačala okna vesmíru v noci samovolně otvírat dokořán. V zajetí démonů neskeptickému divákovi nabídne i drobné přednášky o rozdílu mezi démonem a duchem, podstatě posedlosti a různých fázích útoku sil zla.

Z filmu V zajetí démonů |foto: Warner Bros

Právě první stupeň (zjevení/manifestation), provázený drobnými naschvály, je zdaleka nejpůsobivější částí filmu. Zejména díky fenomenální kameře, která invenčně pracuje s prostorem. Rozmáchlý retro steady cam, deformované ostření a netypické úhly dodávají klaustrofobickému prostředí starého domu znepokojivou hloubku, frenetická ruční kamera a detailní prostřihy se starají o nezvykle kultivované „lekačky“. Dokud postavy jen vytřeštěně ukazují do beztvaré temnoty a ze skříní neskáčou staré dámy s bídnou dentální hygienou, je tenze Wanova filmu bezchybná.

Bohužel se V zajetí démonů různým plesnivým proprietám a satanistickým pleťovým maskám neubrání. Budiž ale řečeno, že i bez jakýchkoli náznaků ironie nepůsobí morbidní zjevení a ataky duchů trapně. Místo příjemného vzrušení se však postupem času dostavuje spíše pobavené zaujetí, ze kterého drobně vytrhávají sentimentální rodičovské promluvy i zbytečně rozehrané (a nedohrané) dějové linie.

Ke konci zkrátka zběhlejší divák hororu zalituje, že toho už viděl tolik a je schopný být o krok před vyprávěním. Požitek z výtečně budované atmosféry, z technicky sebejistého (a přitom výtečně vypadajícího) provedení však ani duchové žánrových konvencí rozvrátit nedokážou. V zajetí démonů s grácií podává příběh, který není žel tak děsivý, jak se tváří, přesto s jistotou překonává hnilobně páchnoucí americkou konkurenci.