Ve sci-fi dystopii už žijeme. Pátá série Black Mirror se tak radši posouvá k psychologii a vztahům

Z páté ředy seriálu Black Mirror
Z páté ředy seriálu Black Mirror

Černé zrcadlo má jako každá antologie proměnlivou kvalitu. Některé epizody jsou vynikající, jiné slabší a jen obtížně se mezi nimi hledají výraznější spojnice, kromě té notoricky známé: Každý pohled do černého zrcadla provází děs ze střetu moderních technologií s nestabilními lidskými touhami a emocemi.

Showrunnera Charlieho Brookera vždycky zajímaly co nejpochmurnější scénáře toho, jak moc se v této konfrontaci mohou věci pokazit. Bezbřehý technooptimismus léčí šokem a známé „co by kdyby“ dovádí do extrému. Nejlepší příběhy Černého zrcadla (Black Mirror) tak fungují jako chytrá zábava, která jde nekompromisně proti srsti. Upozorňují na slepé skvrny v uvažování lidí i naprogramování strojů a i zdánlivě smířlivé konce skrývají znepokojivý osten, překvapivou pointu nebo zajímavé dilema, které nutí k přemýšlení nad potemnělou obrazovkou.

Brookerovu franšízu po druhé sérii převzal Netflix, který začátkem roku v rámci experimentů s interaktivním formátem vypustil speciální epizodu Bandersnatch, při jejímž sledování musí uživatel během deseti vteřin rozhodnout, kam se posune děj. Příběh o neurotickém vývojáři videoher se odehrával v osmdesátkách a řídil se logikou populárních gamebooků. Vydařené přemostění mezi čtvrtou a pátou sérií bylo překvapivě vtahující. Bandersnatch při hraní vzbuzoval celou škálu emocí, od zvědavosti a pobavení až po rozčarování, nebo dokonce pocity viny, pokud se hlavního hrdinu zrovna „dařilo“ opakovaně zabíjet.

Miley Cyrus v páté řadě seriálu Black Mirror

Nejnovější řada Černého zrcadla bohužel žádné rozporuplné emoce nevyvolává. Osm let od první série se svět proměnil a je čím dál těžší navodit nepříjemné napětí starších příběhů. To spočívalo v rozporu mezi zdáním čehosi důvěrně známého a setkáním se zkušeností, která se realitě naprosto vzdaluje. V době, kdy reálné dění překonává nejšílenější představy, to má ale Brooker docela těžké. Nevěnuje se teď politickým tématům ani neotevírá skutečně palčivé otázky dneška, jako je dopad klimatické změny nebo lidstvo paralyzované environmentálním žalem. Zkoumá naopak vnitřní světy svých hrdinů a intimní sféry mezilidských vztahů. Ve všech nových příbězích vystupují obyčejní, až nudní jedinci, kteří zažívají osamělost uvnitř středostavovské rodiny, přehlížení spojené s prekarizovaným zaměstnáním nebo pocit neviditelnosti během dospívání.

Bird Box a Bandersnatch: Netflix míchá své hity z tuctů žánrovek a chytrých strategických rozhodnutí

Sandra Bullock v seriálu Bird Box

Koncem roku vypustil Netflix dva diskutované projekty. Postapokalyptický horor Bird Box a interaktivní epizodu futuristického seriálu Black Mirror: Bandersnatch. Představují různé polohy oblíbené i zatracované streamovací platformy. Bird Box je spotřební konzum a dokonalý projekt na klíč, Bandersnatch zase celkem chytrá zábava, která si drží DNA Černého zrcadla jakožto antiuživatelského seriálu.

Nejdotaženější je svérázná bromance Striking Vipers. Danny a Karl po letech zjišťují, že dávné přátelství nerezaví, i když jsou z nich skoro čtyřicátníci a vedou rozdílné, avšak podobně stereotypní životy. Jeden se usadil na nudném předměstí a se ženou usilují o další dítě, druhý zase randí s mladými dívkami, s nimiž prožívá stále intenzivnější generační rozpor. Společně se proto upnou k hraní své oblíbené hry ve stylu Mortal Kombat. Ve virtuální realitě, kde vystupují jako bojovník Lance a válečnice Roxette, ovšem prožívají vzrušující románek. Dva heterosexuální Afroameričané, kteří se vžívají do svých asijských avatarů rozdílného pohlaví, začnou brzy pochybovat o své sexuální orientaci i danosti sociálních vazeb. O komplikovaných a tíživých tématech, jako je vztah naší a virtuální reality, role, které v nich hrajeme, nebo limity tradičních vztahů, se tu ale mluví spíš odlehčeně a Danny ani Karl nakonec nemusí dělat rozhodnutí, které by jejich životy zásadně proměnilo.

Naopak nejslabší je epizoda Smithereens, ve které se Andrew Scott v roli psychopatického taxikáře snaží dovolat jogínské verzi Marka Zuckerberga. Laciná moralita o rizicích závislosti na sociálních médiích je ale asi stejně obsažná jako bulvární titulek Lajkoval za jízdy a srazil veverku. Daleko líp oproti tomu funguje závěrečný díl Rachel, Jack and Ashley Too, který rovněž stojí na výrazném castingu. Miley Cyrus zde příznačně hraje popovou hvězdičku Ashley O, kterou její manažerka uvrhne do uměle udržovaného kómatu, aby vytěžila její hvězdný status. Záchrannou misi podniknou dvě náctileté sestry, které ovládl merchandising. A to doslova, protože jejich komplicem je strašidelná robotická panenka, do níž je otisknuto zpěvaččino vědomí.

Je paradoxní, že příběh, v němž vystupují teenagerky, odráží mentální nastavení čtyřicátníků, kteří si myslí, že současná mládež poslouchá a produkuje hudbu jejich mládí. Ashley se touží stát frontmankou grunge skupiny, ale její snažení o autenticitu se v závěrečných titulcích rozplyne do kvazirockového remaku Nine Inch Nails. A zatímco byl její příběh o nutnosti překonat rigidní vnitřní nastavení, které může bránit v naplnění našeho potenciálu, pátá řada Černého zrcadla na tuto snahu rezignuje.

Je nejnovější výlet do krajiny za černým zrcadlem stejně znepokojivý jako ty předchozí? Poslechněte si recenzi nové řady antologie Black Mirror od Jarmily Křenkové.