Ve vlastní šťávě: Jak to vidí cizinci

24. únor 2012
Ve vlastní šťávě

Svíčková, plněné knedlíky nebo pečená kachna. To jsou asi první jídla, co se vám vybaví pod pojmem „česká kuchyně“.

Je zajímavé poslechnout si kolegy kuchaře, když mají upřímnou a nemají potřebu být nějak zvlášť zdvořilí. Byl jsem celou dobu žádostiv slyšet i něco hezkého. Doufal jsem, že bude něco, cokoliv, co by jim u nás mohlo chutnat, co by se jim mohlo líbit, co by je snad dokonce mohlo uchvátit.

Itala uchvátily ženy, Francouze pivo, Izraelce oboje. Víno... možná, některé. Poslední dobou se mluví i o kvalitní drůbeži a hovězím a telecím mase z českých chovů. Ale pořád je to jen něco, co se dá v kuchyni použít, ale zázrak se nekoná. Takže co ještě... moment... lovím v paměti. Už vím! Vito Mollica byl jeden z prvních šéfkuchařů u nás a pohříchu ne český šéfkuchař, který začal protěžovat jehněčí z Beskyd a houby ze Šumavy. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, takže nevím, jestli měl české suroviny radši než ty italské. Ale fakt je, že když jsem nastoupil u Riccarda Lucqueho, první, co na mě v kuchyni čekalo, byly dva velké koše plné hub a kluci mi vyprávěli, že už takhle škubali bažanty a tahali broky ze zajíců.

Takže na tom asi nejsme tak zle. Ale Italové jsou prostě takoví. Přijímají do své kuchyně dobré věci, ovládnou je, zmocní se jich a udělají z nich součást své úžasné kuchyně. Je to super přístup. Jiné národy si s sebou úzkostlivě a úzkoprse vozí všude, kam jedou, vlastní ingredience a nešetří pohrdáním nad vším ostatním.

Pokud jde o recept, vzpomínám si matně, že respekt budila bramboračka pro svou jednoduchost a lahodnou chuť i vůni, knedlíky vzbuzovaly naprosté pohrdání a nemohu nevzpomenout, jak se tuniský šéfkuchař chytal za hlavu, že házím bagety do vroucí vody, místo abych je pekl... Svíčková byla fajn, šlo jen o to, malinko upravit prezentaci a nedávat na talíř knedlík, šlehačku, brusinky, citrón, omáčku a maso, protože cizinci to vskutku může přijít zvláštní.

02514133.jpeg

Pečeně – ať už jde o kachnu, husu, nebo čuníka – je vždycky fajn, ale pořád to není nic tak typicky českého a odlišného, aby si to zasluhovalo zvláštní pozornosti. Takže abych to shrnul. Nemáme u nás s výjimkou piva a babiččiných buchet a koláčů nic, čím bychom uzemnili šéfkuchaře ze zahraničí. Ale nemyslím, že by bylo tak zle. Myslím, že u nás pobíhají a rostou skvělé věci hodné sežrání. Naše země má svoje specifika v rámci řekněme Evropy. Je naše, ať se nám líbí nebo ne. Šlo by z ní jistě udělat něco lepšího, jen trochu chtít. Ale i v Itálii, Francii nebo v Německu mají své problémy.

A na závěr slůvko od francouzského šéfkuchaře, který byl okolnostmi nucen tak trochu rezignovat, a když ho kolega upozornil, že to, na čem právě pracuje, nevypadá zrovna moc francouzsky, odvětil: „To je jedno, vždyť jsou to čuňata. Jedí jen brambory a vepřový...“

Chtěl jsem poprosit (jestli tohle někdo čte), napište, na co byste v české kuchyni byli pyšní vy! Recept, surovinu... cokoliv. Díky.

autor: Michal "Rachad" Hromas
Spustit audio

Více z pořadu

Mohlo by vás zajímat

E-shop Českého rozhlasu

Starosvětské příběhy lesníků z časů, kdy se na Šumavě ještě žilo podle staletých tradic.

Václav Žmolík, moderátor

ze_světa_lesních_samot.jpg

3x Karel Klostermann

Koupit

Komplet obsahuje dva šumavské romány Ze světa lesních samot, V ráji šumavském a povídkový soubor Mrtví se nevracejí z pera klasika české literatury Karla Klostermanna (1848 - 1923), který tomuto kraji zasvětil celé své dílo.