Ve vlastní šťávě: Jak to vidí cizinci

Je zajímavé poslechnout si kolegy kuchaře, když mají upřímnou a nemají potřebu být nějak zvlášť zdvořilí. Byl jsem celou dobu žádostiv slyšet i něco hezkého. Doufal jsem, že bude něco, cokoliv, co by jim u nás mohlo chutnat, co by se jim mohlo líbit, co by je snad dokonce mohlo uchvátit.

Itala uchvátily ženy, Francouze pivo, Izraelce oboje. Víno... možná, některé. Poslední dobou se mluví i o kvalitní drůbeži a hovězím a telecím mase z českých chovů. Ale pořád je to jen něco, co se dá v kuchyni použít, ale zázrak se nekoná. Takže co ještě... moment... lovím v paměti. Už vím! Vito Mollica byl jeden z prvních šéfkuchařů u nás a pohříchu ne český šéfkuchař, který začal protěžovat jehněčí z Beskyd a houby ze Šumavy. Nikdy jsem se s ním osobně nesetkal, takže nevím, jestli měl české suroviny radši než ty italské. Ale fakt je, že když jsem nastoupil u Riccarda Lucqueho, první, co na mě v kuchyni čekalo, byly dva velké koše plné hub a kluci mi vyprávěli, že už takhle škubali bažanty a tahali broky ze zajíců.

Takže na tom asi nejsme tak zle. Ale Italové jsou prostě takoví. Přijímají do své kuchyně dobré věci, ovládnou je, zmocní se jich a udělají z nich součást své úžasné kuchyně. Je to super přístup. Jiné národy si s sebou úzkostlivě a úzkoprse vozí všude, kam jedou, vlastní ingredience a nešetří pohrdáním nad vším ostatním.

Pokud jde o recept, vzpomínám si matně, že respekt budila bramboračka pro svou jednoduchost a lahodnou chuť i vůni, knedlíky vzbuzovaly naprosté pohrdání a nemohu nevzpomenout, jak se tuniský šéfkuchař chytal za hlavu, že házím bagety do vroucí vody, místo abych je pekl... Svíčková byla fajn, šlo jen o to, malinko upravit prezentaci a nedávat na talíř knedlík, šlehačku, brusinky, citrón, omáčku a maso, protože cizinci to vskutku může přijít zvláštní.

Houskový knedlík|foto: Czech Specials

Pečeně – ať už jde o kachnu, husu, nebo čuníka – je vždycky fajn, ale pořád to není nic tak typicky českého a odlišného, aby si to zasluhovalo zvláštní pozornosti. Takže abych to shrnul. Nemáme u nás s výjimkou piva a babiččiných buchet a koláčů nic, čím bychom uzemnili šéfkuchaře ze zahraničí. Ale nemyslím, že by bylo tak zle. Myslím, že u nás pobíhají a rostou skvělé věci hodné sežrání. Naše země má svoje specifika v rámci řekněme Evropy. Je naše, ať se nám líbí nebo ne. Šlo by z ní jistě udělat něco lepšího, jen trochu chtít. Ale i v Itálii, Francii nebo v Německu mají své problémy.

A na závěr slůvko od francouzského šéfkuchaře, který byl okolnostmi nucen tak trochu rezignovat, a když ho kolega upozornil, že to, na čem právě pracuje, nevypadá zrovna moc francouzsky, odvětil: „To je jedno, vždyť jsou to čuňata. Jedí jen brambory a vepřový...“

Chtěl jsem poprosit (jestli tohle někdo čte), napište, na co byste v české kuchyni byli pyšní vy! Recept, surovinu... cokoliv. Díky.