Ve vlastní šťávě s Maškrtnicí o snové práci recenzenta jídla

Jídlo - večeře - restaurace
Jídlo - večeře - restaurace

Recenze restaurací jsou ten typ textů, které bychom mohli psát všichni. Aspoň si to myslíme, protože pochválit babičce svíčkovou a poznat, že kuchař vynechal sůl, umí většina z nás. Spolu s foodkritičkou Klárou Donathovou jsme řešili, co odlišuje fundovaného recenzenta od člověka, který prostě jí a občas si zapíše, kde a co snědl, a jak je psát lépe.

Recenze restaurací, podobně jako třeba knih, jsou dnes populární hlavně v internetovém světě, ve formě mikroblogů například na Instagramu nebo Facebooku. Podle Donathové se nejedná o skutečnou recenzi, ale jen o krátké zápisky. Skutečné recenze podle ní v českých podmínkách skoro nevídáme, proto je potřeba je pěstovat a odlišit. „Nemůže to být emocionální výlev, ale strukturovaný text, napsaný na základě nějakých dlouhodobých předešlých zkušeností. Měl by umět srovnat, jestli je jídlo připravené autenticky, nebo ne.“ Sociální sítě nezavrhuje, považuje je za cenný zdroj informací, ale některým zápiskům chybí kontext a patřičný obsah. „Můžu tam dát krátké osobní doporučení, ale pokud mám napsat krátký doporučující text, bude mít aspoň čtyři odstavce. To na sociální sítě nejsem schopná dostat.“

Kuchař - kuchyně - chef

Hodnotitel obvykle řeší nejen jídlo, ale návštěvu restaurace jako celý zážitek. Zásadní je vždy především obsah talíře či šálku, ovšem často o příští návštěvě rozhodne personál a pocit prostředí, i kdyby jídlo bylo skvělé. „Pokud je obsluha příšerná a je ti tam nepříjemně, radši se půjdeš najíst jinam.“

Napsat dobrou recenzi vyžaduje hodně toho sníst a pak o tom psát, což zní jako práce snů, ale podle Donathové to tak úplně neplatí. Čistě práce „recenzenta restaurací“ u nás není k mání a psát recenze neznamená jíst každodenně v těch nejvybranějších, na michelinské hvězdičky aspirujících restauracích. Obvykle existuje nějaký rozpočet, do kterého se musí hodnotitel vejít – který se neustále zkracuje, takže recenzí vycházejících z několika návštěv není v českých periodicích mnoho. „Stalo se, že jsem šla do vietnamského bufetu, který byl super, a tím zbyly peníze na mnohem dražší restauraci příště.“ V každém případě recenzent sní většinu jídla „mimo práci“, a ačkoli i tyto zkušenosti využívá, pochopitelně mu je těžko někdy někde proplácí. Donathová recenzovala nejdřív jako nadšenec, později pro Lidové noviny a Euro a nyní se vrací opět k hodnocení jídla pro radost – spolu s přáteli, se kterými tvořila Euro ročenku top restaurací, zakládá web dojedeno.cz

Instagram - jídlo restaurace

Dobrá recenze přináší nejen informace, ale měla by být i důvěryhodná. Redakce samotné ale žádná konkrétní pravidla svým recenzentům nenařizují, a pokud se jedná o blogery, kteří nějakým způsobem jídlo v rámci blogu řeší, čtenář někdy jen těžko rozliší, jestli se jedná o večeři zdarma, nebo o skutečnou recenzi. „Základní moje pravidla jsou taková, že se snažím chodit do podniků několikrát. Stejně jako se můžu špatně vyspat já, může se to stát i servírce či číšníkovi a nebylo by fér hodnotit na základě jedné návštěvy. Snažím se nehodnotit ani úplně nové podniky, které potřebují čas na to, aby se stabilizovaly. Snažím se být objektivní, ale recenze je stejně vždy o mých vlastních chutích a má subjektivní prvek, kterému se nedá vyhnout.“

Kdo může tvořit dobré recenze? Psát je může každý, jen to je při splnění Klářiných kritérií náročný koníček. Stojí dost peněz, spoustu času, Klára doporučuje i kurzy spojené s přípravou jídla nebo kávy. Díky pečlivé přípravě si recenzent obhájí i negativní články, které dokážou restauratéry dost popudit. „Je sice zábavné a čtenářsky atraktivní takové recenze psát, ale je naprosto nezbytné tu recenzi velmi silně vyargumentovat.“ Pokud není taková recenze – nebo i jen negativní hodnocení na sociální síti – dobře podložená, není to k restauraci fér.

Co opravňuje člověka poučovat lidi, kde mají jíst? Které podniky Donathová doporučuje? Jak je to s anonymitou recenzenta? Poslechněte si celý díl.