Věčná láska a železná opona. Studená válka Pawlikovského je milostný dopis klasické kinematografii
Příběh filmu Pawla Pawlikowského působí trochu jako výstřižky z červené knihovny, poskládané za sebe tak, aby jakž takž dávaly smysl. Přesto se polskému režisérovi podařilo na jejich základě postavit film, který je pro spoustu diváků podmanivý. Navíc se jednoduše nepodbízí, některé jeho režisérské fígle jsou dokonce velice rafinované.
Vyprávění o velké lásce, která po dobu několika desetiletí obtancovává železnou oponu z jedné strany na druhou, je opravdu především velkým melodramatem. Pokud byste čekali, že se z filmu dozvíte, jak se cítili nebo chovali lidé v době studené války, čekali byste marně. Kdybych chtěl být hodně cynický, řekl bych, že podle Pawlikowského byla studená válka zlá, protože hezcí a citliví umělci v ní nemohli naplno prožívat své životní milostné vzplanutí. Oba hrdinové se totiž v čím dál neuvěřitelnějších variacích jen toužebně setkávají a zase se hořce loučí. Mezi těmito událostmi někdy uběhne řada let, ty nám ale film neukáže a zdá se, že pro samotné postavy se během nich neudálo nic zajímavého. Jediné, co je totiž zajímá, je jejich fatální a nekonečný vzájemný magnetismus.
Černobílá nostalgie s Wiktorem a Lolou
Pawlikowského film chtěl možná být prostý jako texty lidových písní, které v klíčových místech snímku často znějí. Ve výsledku ale spíš zvláštně těká mezi romantickým patosem osudového citu a odtažitým, vnějškovým pozorováním postav, jejichž chování schválně nemáme rozumět. Hudební skladatel Wiktor i jeho milenka Lola ve filmu hodně jednají, ale málo vysvětlují. Vyprávění nám vždycky jen pootevře dveře do jejich současné situace, ale zase je zavře dřív, než se stihneme pořádně zorientovat.
Za hrdiny tak často mluví hudba. Film začíná konkursem na zpěváky a tanečníky do souboru polských lidových písní, ale přituhující situace v komunistické diktatuře si brzy řekne o monumentální budovatelský hymnus. Po přechodu na druhou stranu zdi zase zvukovou stopu ovládne jazz. Do nějaké míry jsou to asociace na první dobrou – když komunismus, tak propaganda, když Paříž, tak jazz, když nešťastná láska, tak lidovky. Jenže díky těmhle jednoduchým souvislostem Pawlikowski dokázal udělat z filmu něco na způsob muzikálu. Nejsou tu sice klasická muzikálová čísla, kde by postavy zpívaly o svých pocitech, ale hudba tu slouží jako prostředek, který nás nalaďuje na postavy, situace i prostředí filmu. Nejlépe je to vidět, když se Wiktor pokouší zapojit Lolu do pařížského uměleckého života a zároveň pro ni vyrobí jazzovou verzi polské lidové písně.
Velká část podmanivosti Pawlikowského filmu spočívá také v síle černobílého obrazu. Studená válka vypadá trochu jako polský film z padesátých nebo šedesátých let, který by ale v té době nemohl vzniknout z politických důvodů. V klasickém akademickém poměru stran obrazu režisér klade vedle sebe jednu precizně promyšlenou – a v lepším případě i uhrančivou – obrazovou kompozici za druhou. Jeho práce s kamerou i střihem je hodně klasická, snaží se co nejvíc přiblížit filmům z doby, kdy se film odehrává. Dává tak celému snímku ještě nostalgičtější nádech.
Konzervativní cinefilství, jaké má Cannes rádo
Zvláštní, až instinktivní magnetismus díla je také z velké části zásluhou obou hlavních představitelů. Tomasz Kot a Joanna Kulig jsou mimořádně charismatičtí herci, kteří dokáží působit sympaticky a uchovat si jiskru záhadnosti, i když jejich postavy jsou spíš prázdné než tajemné.
Studená válka, stejně jako Pawlikowského předchozí film Ida, je snímek, který chce patřit do jiné doby než do dneška. Důsledně se drží postupů, které byly pro filmy typické před šedesáti a více lety, a fakt, že dostal v Cannes cenu za režii, svědčí hlavně o velké konzervativnosti francouzského cinefilského festivalu. Možná i proto si ale získává diváky, kteří by se na žádný film z padesátých let dobrovolně nepodívali. Snaží se držet uměleckých hodnot, které jsou prověřené a tradiční, ať už je to starý film, lidová píseň nebo vyprávění o velké lásce bojující s nepřátelským světem. Jeho podmanivost je v něčem iritující – je to film o krásných lidech a jejich utrpení má až estétsky tragický rozměr. Můžeme namítat, že pokud inspirací filmu skutečně byli Pawlikowského rodiče, jak režisér tvrdí, tak mu toho nejspíš o svém životě za studené války mnoho neřekli, protože o ní režisérův film opravdu není.
Čelisti: Muži, kteří zabili Terry Gilliama a ohřáli Studenou válku
Skladbu našeho menu ještě stále výrazně ovlivňuje karlovarská filmová minerálka. Velkou část zážitků z kolonád si přenášíme i do aktuálního dílu naší filmově kritické bublaniny.
Spíš než zprávu o minulosti stvořil Pawlikowski vkusný milostný dopis Polsku, Francii a jejich kinematografiím a hudbě. Je to dopis psaný úhledným písmem, které se snadno čte a jehož sebejisté linky si na patřičných místech přímo říkají o obdivné uznání.
Hodnocení: 70 %
Studená válka (Zimna wojna). Polsko / Francie / Velká Británie, 2018, 89 min.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
