Věčná Píseň moře a lidského hoře

Píseň moře je sice volně zasazená do moderního Irska, ale její základ tvoří archetypální folklorní rovina – keltské mýty i oblíbené motivy ztráty, smutku a bolesti. Chlapec Ben, jehož rodina žije na osamělém majáku kdesi na pobřeží, přijde tragicky o matku a krom dávných písní a kreseb mu po ní zbude jen mladší sestra Saoirse, kterou ale vytěsňuje jako nechtěného vetřelce, viníka smrti milované bytosti. Když se navíc musí z majáku vystěhovat k panovačné babičce do města, Benův svět se zhroutí.

Na tento realistický základ, který pracuje s naléhavými, a přitom úsporně vyjádřenými emocemi animovaných postaviček, napojuje Moore štědrou mytologickou linku. V té se spojují známé prvky keltského folkloru – příběh o nešťastném mořském obrovi mac Lirovi, který v bezedném smutku málem utopil svět v slzách, jeho matce soví čarodějnici, která pod tíhou vlastní bolesti zbavuje smrtelníky emocí a mění je na kámen, a především mýtus o tulení víle „selkie“, jejíž zpěv navrací zkamenělým nadpřirozeným bytostem život.

Z filmu Píseň moře|foto: Aerofilms

Protagonistou příběhu je zahořklý Ben, který se z ukřivděného fracka mění pod tíhou událostí na ochránce, jehož posláním je bránit mladší sestru před nástrahami úhlavního nepřítele, soví čarodějnice Machy. Jeho cesta (protože Píseň moře je v jádru road movie) ho ovšem nedovede k velkým moralistním ponaučením a pragmatickým odměnám, jaké svým hrdinům chystá třeba Pixar, ale k vnitřnímu smíření a přijetí krutého údělu: nelze být člověkem a přitom se zříci břemena bolesti a smutku.

Píseň moře představuje pohádku v její pradávné podobě lidového vyprávění. Bytosti tu nejsou ostře rozděleny předem daným dobrem a zlem, ale postojem ke smrti. A magie tu není efektem, ale spíše dalším prostředkem vyjádření vnitřního stavu hrdinů, jejich útrap a pochyb. I díky tomu se irský animák výrazně vymyká hlavnímu proudu, protože všechna jeho nesporná vizuální lákadla jsou pevně spojená s emocionální proměnou Bena. Ta je sice zjednodušená, ale nikdy ne banální. Naopak, symbolické propojení mýtu a lidského světa je neokázale rafinované a působivé, především zrcadlící se identitou některých figur a subtilním významovým dialogem paralelních příběhů.

Moorovo vynalézavé vypravěčství je nicméně jen jednou stránkou Písně moře. Tou druhou je výtvarné zpracování, které je jednoduše dechberoucí. Autor pracuje s jemnou linkou a ostrými tvary, v nichž se prolíná modernita a galská ornamentálnost. Ruční animace mu umožňuje vytvářet kompozice, jejichž barevné nuance pohlcují, jsou snově nádherné, přitom velmi hmotné.

Grafická práce s postavami a objekty přeje minimalistickým gagům, nikdy se neuchyluje k výstřednostem ani k výraznému situačnímu humoru, což pro současné diváky, odkojené právě eklektickým dějovým hemžením, může být poněkud iritující. Možná právě proto Tomm Moore neproměnil ani jednu ze dvou oscarových nominací, i když americkou konkurenci očividně převyšuje suverénní prací s formou.

Z filmu Píseň moře|foto: Aerofilms

Píseň moře se zcela uzavírá do svého křehkého univerza, kterému vládnou různé odstíny modré a zelené – kontrasty hlubin smutku a vrcholků naděje, které definují pouť hlavních postav. Okouzlující hudební doprovod Bruna Coulais, složený z klasického orchestrálního podkresu a něžných keltských tradicionálů, definitivně otevírá portál, který z filmu Tomma Moora dělá extázi pro diváckou imaginaci, v lecčems bytostně spjatou s komplexní tvorbou japonského studia Ghibli a jeho zakladatele Hajao Mijazakiho.

Píseň moře zdůrazňuje to, na co hlavní proud animáků v posledních letech zapomíná. Nejde o to, co nejvěrněji promítnout pravidla reálného světa do toho animovaného. Jde o to, překreslit kontury skutečnosti a zvýraznit tak univerzální významy, které staletí dřímají pod jejím povrchem. Sledovat Píseň moře je jako vytahovat na hladinu zapomenutou závrať dětských úzkostí a iluzí. Drahokam evropské animace.

Hodnocení: 100 %
Píseň moře (Song of the Sea), Tomm Moore, Irsko/Dánsko/Belgie/Lucembursko/Francie, 93 minut.