Víc než polovina domácího a sexuálního násilí v Česku končí podmínkou. Kde můžou oběti hledat pomoc?

V posledních letech v Česku dochází k pozitivním změnám, jako je třeba redefinice znásilnění nebo debata o dětském certifikátu, ale většina násilných činů je pořád klasifikována na spodních limitech trestních sazeb. „Dělali jsme analýzu sedmi set rozsudků v případech domácího a sexuálního násilí a stalkingu. Polovina z nich končila podmínkou. Když už byl trest uložený, tak se pohyboval ve spodní třetině rozpětí trestní sazby. Za mě je to jasná ukázka toho, že si daný soudce neuvědomuje, jak fatální dopad takový čin má,“ říká Jitka Poláková. „Do společnosti se vysílá signál, že když něco takového uděláte, tak vás pravděpodobně čeká podmínka. Koho to motivuje, aby takové činy nedělal?“ ptá se.

„Za dobu našeho fungování se ukázalo, že je podobných služeb v Česku nedostatek. Klienti i klientky za námi dojíždí z Ústí nad Labem, z Brna, z Českých Budějovic. Pro dlouhodobější péči je to složité, takže by bylo potřeba podobná centra vystavět po celé České republice,“ myslí si Jitka Poláková.

„O traumatu potřebujeme vzdělávat celý systém. O tom, co to je, co dělá s člověkem nebo jak hluboké má dopady. Trauma není problém jednotlivce, je to problém celé společnosti, která na tom ve finále tratí. Peníze do prevence nebudou nikdy špatně vynaložené. Nejen proto, abychom dovedli zamezit násilí. Ale když už se stane, tak abychom potrestali pachatele,“ říká Poláková.

Jak moc stále v Česku bagatelizujeme dopady násilí na oběti? Co všechno trauma ovlivňuje u dospělých i dětských obětí trestných činů? A co může pomoct proti stereotypům a předsudkům? Poslouchejte ve Vlně.