Vila Tugendhat je ve filmu Skleněný pokoj Julia Ševčíka němým svědkem úpadku kdysi výrazného tvůrce

Z filmu Skleněný pokoj
Z filmu Skleněný pokoj

Adaptace oblíbené knihy Simona Mawera se od samého začátku profilovala jako filmová událost, ať už mělo iluzi světovosti probouzet zasazení do prostor jedinečné vily Tugendhat, nebo mezinárodní casting doplněný o „naši spojku s Hollywoodem“ Karla Rodena. To vše pak mělo zastřešovat jméno režiséra Julia Ševčíka, jehož filmy sice trpí sestupnou tendencí, avšak který stále ještě představuje tvůrce, jenž si rád hraje s médiem filmu a nebojí se je předvádět.

Skleněný pokoj vypráví o zámožné rodině, do jejíhož života vstupují turbulentní dějiny 20. století, jimž jako svědek němě přihlíží právě ikonická brněnská vila. Okolo Viktora a Liesel Landauerových rozkvétá prstenec vztahů a milostných poměrů, které zpřetrhává tu druhá světová válka, tu příjezd okupačních vojsk. A postavy tím vším proplouvají jakoby pod sedativy, bez zájmu, bez vášně, s nevalnými českými postsynchrony.

Z filmu Skleněný pokoj

Tam, kde před deseti lety Ševčíkův film Normal dráždil výraznou, ale taky dotaženou „expresionistickou“ stylizací, zůstává ve Skleněném pokoji jen planá rutina. Celý film působí jako delirický dojezd Masaryka po třídenním kokainovém tahu, jako reklama na stavební spoření, jako levoboček Renčovy Lídy Baarové. A za podobně prkenné podání dialogů by se nemusela stydět ani Andělská tvář, jen tady namísto Jiřího Krampola vykukuje třeba Vladimír Javorský.

Je takřka neuvěřitelné, jak málo tenze dokáže Ševčík vytěžit z válečných událostí a jak málo vášně provází vzplanutí jeho postav. Jejich peripetie ve vile navíc působí podobně bulvárně jako „zápletky“ mezi Vyvolenými v někdejší reality show. Vila Tugendhat se tak stala kulisou zoufale podchlazeného příběhu, který trpí nedostatkem souvislostí a nudnou ilustrativností. Celý film navíc kameraman Martin Štrba snímá přes mléčný závoj, který filmu neposkytuje snovou atmosféru, ale jen podtrhuje jeho sedativní účinky. Když k tomu připočítáme nedokonalé masky o desetiletí zestárnuvších postav a zmatečné, chabě motivované dějové skoky, máme zaděláno na solidní průšvih.

Mnoho se nezmění, ani když přijmeme odtažitou stylizaci filmu jako jeho východisko. Distancovanost zde totiž nedoprovází nic dalšího, Julius Ševčík jako by podlehl dojmu, že pomalý film jaksi sám o sobě odhalí fatální pravdy a nenaplněné vášně. Namísto provokativní romance však vzniklo jen zmatečné a emocionálně strádající melodrama. A z kdysi nebojácného filmaře se v zajetí Skleněného pokoje stal jen průměrný rekvizitář, který nechal vilu Tugendhat němě přihlížet unylému festivalu filmařské nemohoucnosti.

Jaké ingredience promarnil režisér Julius Ševčík a jak působí jeho nejnovější film na publikum? A co o filmu prozradí jeho plakát? Pusťte si recenzi.