Vrací se folk horor? Nesvatá trojice žánru ukazuje novým podivnostem cestu

23. leden 2018
Z filmu Rituál

Policejní inspektor a bohabojný křesťan Neil Howie vyráží na zapadlý ostrůvek ve Skotsku vyšetřovat zmizení místní dívky. Šokovaně ale zjišťuje, že je v této oblasti ještě větším cizincem, než si původně myslel – místní obyvatelé totiž místo Ježíše uctívají pohanské keltské bohy.

Neméně bohabojný farmář na počátku osmnáctého století vyorá na svém poli podivnou zdeformovanou lebku s jedním okem. Brzy poté začínají obyvatelé vesnice propadat temnému kultu, který s křesťanstvím také nemá příliš společného. Pro lovce čarodějnic Matthewa Hopkinse, který křižuje britský venkov v době anglické občanské války, je víra v Boha jen maskou pro páchání nelidských krutostí. Využívá pověrčivosti vesničanů, kteří jsou ochotní kdekoho obvinit z čarodějnictví, aby posílil svou moc a terorizoval nevinné.

Takové jsou zápletky tří filmů, které vznikly na přelomu šedesátých a sedmdesátých let a dnes jsou označované za nesvatou trojici žánru zvaného folk horor. Lovec čarodějnic (The Witchfinder General), Krev na Satanově spáru (The Blood on Satan’s Claw) a Rituál (The Wicker Man) mají mnoho společného. Odehrávají se na venkově a rurální atmosféra v nich hraje důležitou roli, zkoumají hranici mezi oficiální vírou v křesťanství a prastarými lidovými kulty a zobrazují barvité a poutavé pohanské rituály a zvyky. Také se staly mocnou inspirací pro celé zástupy pozdějších hudebníků a filmařů.

Soví služba od BBC

Samotná nálepka „folk horor“ přitom není nijak stará. Někdy se připisuje recenzentovi časopisu Fangoria, který psal o Rituálu v roce 2008, někdy scenáristovi a herci Marku Gattisovi, jenž o všech třech filmech mluvil ve svém dokumentárním seriálu A History of Horror. Od té doby se publicisté předhánějí v tom, aby nově objevený žánr definovali a ohraničili. Má totiž tendenci nezdravě kypět a přetékat do různých souvislostí – od mysteriózních próz Arhura Machena či M. R. Jamese až třeba k českému Kladivu na čarodějnice nebo japonské Onibabě. Okultní pohanskou linii lze stopovat i na televizních obrazovkách, především v uznávaných seriálech stanice BBC jako The Owl Service (1969), Children of the Stones (1977) nebo adaptaci knih M. R. Jamese Whistle and I’ll Come to You (1968) nebo A Warning to the Curious (1972).

Z filmu Satanův spár

Lovec čarodějnic, Krev na Satanově spáru a Rituál jsou dnes už v některých ohledech zastaralé – stojí to větší úsilí prokousat se jejich pomalejším tempem, zároveň to nejsou žádné velkofilmy, ale malé produkce, snažící se těžit z tehdejší popularity britských hororů filmového studia Hammer. Někde jim ale věk naopak přidal. S přibývajícími lety se z nich staly fascinující paměťové artefakty. Na rozdíl od osmdesátkových hororů se jim fanoušci nevysmívají za jejich naivitu. Působí spíš jako oprýskané obrazy podivínských a tajuplných prapředků visící ve starobylých rodinných sídlech.

Návrat folk hororu?

Známé nejsou ani tak celé filmy, ale spíš ikonické scény, objekty či zvuky, které z nich pocházejí – zlomyslný úsměv Vincenta Price s plnovousem, který ztvárňoval Matthewa Hopkinse, kulisa zarostlé opuštěné svatyně nebo menhiru v Krvi na Satanově spáru, soundtrack Rituálu od Paula Giovanniho a skupiny Magnet... Často citovaný a napodobovaný je i jejich výtvarný styl, zejména ve scénách pohanských nebo satanských rituálů.

V posledních letech se objevují články o tom, že se vlna filmových folk hororů vrací. Vzhledem k tomu, jak neurčitě je celý žánr definovaný, je těžko říct, které z novějších filmů do ní vlastně řadit. Zájem o přírodní magii a pohanské rituály odbývající se na odlehlých venkovských usedlostech dnes najdeme v desítkách hororů z celého světa. Přirovnání k folkhororové nesvaté trojici navíc nenajdeme zdaleka jen u filmů pocházejících z Velké Británie nebo Irska. Nálepka se velmi rychle uchytila i ve Spojených státech.

Za duchovního pokračovatele folk hororu ve Velké Británii je považován režisér Ben Wheatley se svými dvěma filmy – Seznam smrti a Pole v Anglii. První z nich je odvážný mix žánrů, ve kterém si na folkhororové motivy musíme počkat až do samotného závěru filmu. Film o neurotickém nájemném vrahovi, který přijímá poněkud tajuplnou zakázku na trojnásobnou vraždu, má ale tak intenzivně okultní finále, že nechybí prakticky v žádném žebříčku moderních pohanských hororů.

Do Pole v Anglii se Satanův spár zaryl ještě důkladněji. Snímek pojednává o skupině dezertérů a dalších podivných existencí z doby anglické občanské války, kteří hledají poklad na jednom anglickém poli a při tom zkonzumují větší než malé množství halucinogenních hub. Wheatleyho iracionálně vystavěná mozková smaženice s bizarními dialogy, stroboskopickými efekty a zemitými výjevy fekálií a venerických chorob spolehlivě polarizuje publikum na bezmezné obdivovatele a ty, kteří se zdviženým obočím prchají ze sálu, případně vypínají obrazovku.

Blíže ke klasickému hororu má třeba snímek Pohanský rituál, který v roce 2009 uvedlo obnovené legendární britské studio Hammer. Manželský pár vyrovnávající se s tragickou smrtí svého dítěte se v něm přestěhuje na venkov a zjistí, že místní znají prastarý rituál, který dokáže přivést mrtvé zpět k životu. Snaživý pokus resuscitovat folkhororovou tradici, spojený s motivy z románu Stephena Kinga Řbitov zvířátek, patří ke konvenčnějším filmům, které z britské tradice vycházejí.

Pohanské rejdy a Lovecraft

Z amerických filmů si folkovou nálepku nejvíce zaslouží nezávislý a oceňovaný snímek Čarodějnice. Puritánská rodina na americkém kontinentu v sedmnáctém století žije v odlehlém stavení poblíž lesů, které obývá tajuplná čarodějnice. Snímek debutujícího Roberta Eggerse má mnoho společného s klasickými folk horory, od zasazení do 17. století přes konflikt křesťanské a pohanské víry po velký důraz na atmosféru spojenou s přírodní krajinou.

Ve výčtu pohanských a okultních inspirací v nových i starých hororech bychom mohli pokračovat dále. Jen ve Velké Británii můžeme narazit např. na found footage film o pohanských rejdech ve starém kostele The Borderlands (2013) nebo na krvavou „creature feature“ o lupičích dětí z pohádkového Irska Hvozd (The Hallow, 2015). V Americe se můžeme kochat šedesátkovou retro atmosférou The Love Witch (2016) nebo kanadskou reminiscencí Lovecrafta a osmdesátek Nicota (The Void, 2016). V některých případech zjevně platí, že přání je otcem myšlenky a že nálepka folk hororu se stala vítanou marketingovou značkou. Ty nejlepší současné folkhororové reminiscence ale oživují sychravou, nevlídnou atmosféru krajiny nadané prastarou nadpřirozenou mocí, která dýchá z vrcholných momentů archivní nesvaté folkhororové trojice.