Všechno bude, slibuje Omerzu. Ve svém zimním road movie po svém navazuje na tradici dětského filmu

14. září 2018
Eliška Křenková, Jan František Uher a Tomáš Mrvík ve filmu Všechno bude

Všechno bude je zimní road movie o dvou mladých rebelech bez příčiny, kteří v kradeném autě křižují pochmurné severočeské příhraničí. Olmo Omerzu i ve svém třetím celovečerním filmu, který bude letos českou kinematografii reprezentovat na Oscarech, zkoumá hranice světa dětí a dospělých.

Čtrnáctiletý Mára a o dva roky mladší Heduš někdy mezi pololetním vysvědčením a jarními prázdninami vyrážejí na cestu krajinou, kde šedá střídá šedou. Trochu se nudí a hodně chtějí jinam, ať už to znamená cizineckou legii ve Francii, nebo úkryt na chalupě Márova dědy. Obojí pro ně má až mystický rozměr dokonalého místa, kde je možné cokoliv a všechno zkrátka tak nějak bude. 

Jejich situaci nejlíp vystihuje název filmu pro zahraniční distribuci – Winter Flies. Snaží se podobně jako mátožný hmyz dostat ze zimy do tepla, ale nemají na to dost sil. A i kdyby je měli, nad nepřátelským prostředím nezvítězí. Celkem předvídatelně tak nakonec „hodně budou někde“, protože jejich představy a sny rychle narazí na realitu zapadákova jménem Česko, kde už z principu obvykle není možné skoro nic.

Mladí sígři, staří šíbři

Navzdory tématu vzpoury vedoucí k cestě do neznáma natočil Omerzu film, který je sázkou na jistotu. Částečně je to dáno způsobem vyprávění založeným na rekonstrukci událostí, kdy je nezletilý řidič Mára vyslýchán policií. Stírání hranic mezi tím, co se stalo a co se stát mohlo, spolu s mechanicky bezchybnou promotivovaností všech variant příběhu občas působí až moc vykonstruovaně, a Všechno bude proto některými scénami připomíná školní cvičení. 

Policejní výslech je navíc mnohem zábavnější než výlet samotný. Omerzovi se v této příběhové linii podařilo přirozeně zachytit projevy maloměštáckého lůzrovství, snahy každého všechny ostatní přechytračit a ještě to považovat za svou přednost. Svět, kde jsou všichni úplně v háji a chovají se k sobě jako k*eténi, zde na rozdíl od mnoha jiných pokusů o vážné sociální drama působí autenticky.

Policejní šéf je vyhořelý homofob a místo toho, aby se zajímal o Márův osud, jde raději souložit se sotva zletilou přítelkyní. Jeho podřízená je i přes laní pohled starostlivé mámy manipulativní mrcha, která Máru všemi možnými i nemožnými praktikami vydírá za účelem správného vyplnění policejního protokolu. Vypočítavě se ale často chovají i hlavní dětští hrdinové. A přestože se ve zlomových okamžicích zatím ještě přidávají na světlou stranu síly, aktivně přejímají jednání svých dospělých „vzorů“. Do jejich rodinného zázemí nevidíme, je ale snadné představit si je o pár let starší. Asi jako protagonisty sociálních dokumentů Lukáše Kokeše a Kláry Tasovské o mladých lidech z vyloučených lokalit.

Od Vláčila k Wesovi

Rovina road movie ale naopak vzbuzuje prvoplánové sympatie s romantizujícím eskapismem kluků, kteří bez přestávky chrlí sprosté hlášky a snaží se vyspat se stopařkou. Svou nekonfliktní podbízivostí odkazuje na tradici dětského filmu, s nímž je poslední dobou nejmladší generace českých filmařů spojována. Kromě Omerza je to třeba i případ Jakuba Šmída, který nedávno adaptoval povídku Petry Soukupové Na krátko. Pozapomenutý filmový typ byl nejpopulárnější v 70. a 80. letech coby úniková zábava.

Jenže posledním povedeným příspěvkem v této kategorii byla Pověst o stříbrné jedli, kterou natočil Vláčil, protože ho tehdy k ničemu jinému nepustili, a Marie Poledňáková pak z žánru udělala normalizační paskvil. Proč se k němu tedy vracet teď, a dokonce jeho prostřednictvím usilovat o filmovou kvalitu? Křehkost hranice mezi tuctovou rodinnou zábavou a artovým filmem se navíc projevila už v předchozím Omerzově filmu s příznačným názvem Rodinný film, který ve slabších chvílích působil jako remake Operace mé dcery.

Všechno bude ale není ani pokusem o aktualizaci žánru dětského dobrodružství, momentálně populárního hlavně v oblasti kvalitní televize napříč kinematografiemi. Na to je v něm málo fantaskních prvků. Anebo dobrodružství. Autoři, jako je Omerzu, navíc nemají potřebu pracovat se žánry nebo se vyrovnávat s popkulturním kánonem. Přestože tedy témata dospívání a mezilidských vztahů rozvíjí zatím nejsoustředěněji, výsledek je velmi konzervativní. U Slovince, který kvůli studiu FAMU odešel do Česka, musel se adaptovat na nové prostředí a během kariéry pracoval i s dalšími médii, jako je komiks, je taková usedlost přinejmenším zajímavá.

Přitom to umí i jinak. Například když všemi podceňovaný Heduš neohroženě organizuje únos Máry z policejní služebny. Precizně vypointovaná a vizuálně zajímavá scéna je hravě nepravděpodobná, ale v rámci daného světa zcela legitimní. Dost možná by takhle točil Wes Anderson, kdyby vyrůstal ve východním bloku. Tyto momenty jsou sympatické i tím, že Omerzu jednoznačně stojí na straně slabších a neprivilegovaných. Přes silný statement je mu ale v komfortní zóně ověřených postupů nejlíp.

Všechno bude je proto nevyrovnaný film, který zůstal v půli cesty mezi opatrným ohlížením do české filmové minulosti a toužebně očekávaným prototypem moderního autorského filmu s ambicí plnohodnotného aspiranta na Oscary.

V čem je Všechno bude lepší než leckteré sociální drama? A co má společného se starými českými dětskými filmy? Poslechněte si i audioverzi.

Spustit audio
autor: Jarmila Křenková

Související