Východiska: Polský rapper Piernikowski to myslí pekelně vážně

Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy 03482104.jpeg

Polský rapper a producent Robert Piernikowski je v Čechách známý především díky svým hudebním projektům Napszyklat (s Marekom Karolczykom) a Syny (s 1988). Oba počiny spojoval absurdní humor a netradiční přístup k hip hopu. Piernikowského sólový debut No Fun, který vydal polský label Latarnia, má hodně společného s předcházejícími projekty, ale nechává se inspirovat i ranými devadesátkami.

Asi největší rozdíl oproti dosavadní Piernikowského tvorbě pak spočívá v tom, že No Fun není ironickým názvem. Album je skutečně sbírkou skeptických, atmosférických a poměrně temných songů, které někdy mají až hymnický rozměr.

Jak vznikala deska No Fun?
Na živé nahrávání syntezátorů jsem použil Akai MPC1000. Používám hodně syntezátorů, ale nejsem žádný freak do techniky. Myslím, že svou hudbu bych zvládnul produkovat na ledačem. Některé tracky jsem udělal za den, jiné jsem dělal měsíce, a pak jsem se stejně vrátil k první verzi tracku.

Když porovnám Napszyklat, Syny a No Fun, mám pocit, že No Fun je na rozdíl od projektu Syny méně hiphopovým albem. Syny mají docela přísný hiphopový beat, kdežto No Fun vnímám jako album s písničkářskými ambicemi.
Každý můj projekt je jiný. Napzsyklat měl jiný charakter a jiné emoce. I Syny jsou jiné než moje sólovka. Ale i tak je v každém projektu něco, co bych nazval hiphopovým přemýšlením o hudbě. To je něco, co spojuje všechny mé projekty. Z mého pohledu mají k sobě Syny a No Fun nejblíž. Souhlasím s tím, že No Fun je sbírkou písní a na desce nejsou žádné vtipy. Je pekelně vážná. Ale i přesto jsem se snažil vyhnout patosu.

Když jsem poslouchal tracky jako například Koniec lata, měl jsem pocit, jako bych slyšel Dawida Szczesného, který také vydává na Latarnii. Nedávno jsem o něm a jeho příteli Adamovi Byckowském psal článek, který popisuje, jak se od experimentální elektroniky oba obrátili k popu. No Fun také překračuje hranice hip hopu, třeba směrem k synthpopu.
No Fun je jistě ovlivněno synthwavem a synthpopem. Ale to není všechno. Myslím, že celé album je ovlivněno hudbou Ennia Morriconeho, Vangelise, Depeche Mode, nebo dokonce Haddaway. Není to záležitostí nějaké estetiky, ale spíše emocí, které jsem měl jako podvědomý příjemce téhle hudby v osmdesátých a devadesátých letech. Když jsem byl hiphopový teenager, musel jsem na diskotékách poslouchat všechnu tu disco hudbu a čekat, kdy DJ pustí ten jeden hiphopový track, který jsme mu vnutili – třeba věci jako NWA. Tu disco hudbu jsem nesnášel, a neuvědomoval jsem si, jak veliký na mě měla vliv. Je to moje pozadí stejně jako hip hop.

Musím se přiznat, že se mi z alba hodně líbí track Trvamy. Pro mne je to téměř jako nějaká postkrizová hymna o přetrvávání. Je to hodně energetický track, ale vůbec neoslavuje život jako něco zábavného nebo lehkého. O čem je ten track pro tebe?
Track Trvamy je tributem pro lidi, kteří si dělají své vlastní věci ve světě, kde je káva luxus, který stojí jako normální hodinový výdělek. Živím se v Polsku hudbou. Někdy peníze mám a někdy ne. Dělám koncert za koncertem, abych domů donesl peníze, ale předtím, než zaplatím účty, si chci koupit nové jordansky a mikinu Nike. Není to o stěžování si, je to určitá afirmace.

The Polish rapper Piernikowski gets serious as hell

The Polish rapper and producer Robert Piernikowski is known in the Czech republic through his collaborations Napszyklat (with Marek Karolczyk) and Syny (with 1988). Both projects share a certain absurd humour and a unorthodox approach towards hiphop. Piernikowski‘s solo debut No Fun, released on the Polish label Latarnia, shares a lot with the his former work, and als draws its inspiration from the early 90‘s. But probably the bigger difference to Piernikowski‘s former projects is that No Fun is not a fun title. The record is a collection of sceptical, atmospheric and dark anthems.

How was No Fun created ?
I use Akai MPC1000 for recording synths and for mixing and live dubbing. I use a lot of synths but I am not an equipment freak. I think I would do my music on anything. Some tracks were done in one day and some tracks took even a month. Sometimes I went to the first version after all.

After listening to Napszyklat, then Syny and No Fun, I see some distinctions. No Fun is less hiphopish then Syny (which has this very strictly hiphop beat). No Fun contains an almost songwriting aspiration.
There is a distinction between all my projects. Napzsyklat had a different character, different emotions. It is the same with Syny or my solo stuff. There is something like a hiphop way of thinking about music. Every project I was working on has something in common with the other ones. After all i treat Syny‘s record Orient and No Fun as the closest stuff. No Fun is collection of songs, anthems, i agree with that. There are no jokes on the record. It is really serious. As hell. But at the same time it is not pathetic.

When listening to the track Koniec Lata it reminded me of stuff by Dawid Szczesny, who also releases on Latarnia. I recently wrote about him and his friend Adam Byckowski, how they turned from experimental electronics towards pop music. No Fun also transgresses some hiphop boundaries almost into the territory of synthpop.
I can see the reflections of synthwave and synthpop music on No Fun. But I will tell you even more. I think the thing is somehov corresponding to Enio Morricone, Vangelis, Depeche Mode, to things like El Condór Pasa, or even Haddaway. It is not a simple aesthetic thing. It is like collecting the emotions I had when I was an unconscious receiver of these things in the 80‘s and 90‘s. When I was a hiphop teenager attending parties, I had to listen to a lot of disco music of that times while waiting for that one hiphop song we were pushing the DJ to play - for example something from NWA. I was in oposition to most of the disco music and did not realise it had an influence on me. It is my background just like hiphop.

I love the track Trwamy, it is almost like some post-crisis anthem about resilience. It is a banger, but then you realize it does not celebrate life as something fun, careless and easy, but is more about the hardships.
The track is some kind of a tribute to people who do they own shit, in a world where coffee in the city is a luxury where you got to spend the amount you earn in one hour at a regular job. I live from doing music in Poland. Sometimes you have money, sometimes not. From my point of view, I go from show to show bringing money home, but before I pay my bills I buy new Jordans and a new Nike hoodie. It is not complaining, its an affirmation.