Vykořisťování švadlen se týká všech zemí. Ženy v Bangladéši si uvědomují, že jsou zneužívány, říká autor knihy Život na míru

Při pražské návštěvě se Marka Rabije na globální kontext i na způsob, jak si vybírat oblečení, ptala Eva Svobodová.

Jak byste porovnal Bangladéš s jinými zeměmi, kde ten oděvní průmysl také figuruje? Například Čína nebo Barma.

Problém se netýká jen Číny nebo Barmy. Týká se to všech chudých států světa. Například se zjistilo, že v Lesotu, v chudé zemi na jihu Afriky, se v naprosto skandálních podmínkách vyrábí džíny pro řadu západních značek. Ve strašných podmínkách také pracují lidé ve státech Maghrebu, kde jde o menší rozměr průmyslu, takže se na to nikdo nesoustředí. V Turecku v továrnách podmínky také nejsou úplně ideální.

Zajímavý příklad je Čína, kde továrny dříve fungovaly podobně jako v Bangladéši, v těch šílených, tragických a skandálních podmínkách. Průmysl se tam teď nějak stabilizoval. Nemyslím si, že je to ale něco, co by se mělo úplně chválit. Spíš to vychází z nějaké potřeby Číny kontrolovat všechno. To znamená i firmy, které tam fungují. Tím, že chtějí mít všechno pod kontrolou, tak to nefunguje takovým naprosto partizánským způsobem jako v Bangladéši.

Čtěte také

Ze slumu Bangladéše až do vaší eko tašky. Kniha Život na míru sleduje apokalyptickou cestu trička

Na druhé straně v Číně existují převýchovné tábory pro Ujgury a pro muslimské obyvatelstvo, kde také probíhá výroba oblečení. Tito vězni jsou tam nuceni pracovat za otrockých podmínek. Zjistilo se, že tam vyrábí i nějaké západní značky.

Vám se podařilo dostat se přímo k těm lidem. Vnímají lidé pracující v Bangladéši v továrnách svou situaci? Jsou si vědomi, čeho jsou součástí? Kolik třeba v Evropě stojí oblečení, které oni šijí?

Jsou si toho plně vědomi. Ptal jsem se těch švadlen, jestli vědí, jak vypadají obchodní centra v Evropě. A ony řekly, že jasně, že to normálně sledují na YouTube. Znají ty značky, mluví o nich. Vědí, že to vyrábí za dva dolary, a v Americe se to prodává za 200 dolarů. Také vědí něco, co naopak nevíme my. To znamená, že ony dostanou zaplaceno úplně stejně, ať už vyrábí cokoliv. I když ten výrobek vyrábí nějaká prémiová značka a pak jej prodá za 200 eur nebo šijí tričko, které se pak prodá v nějakém diskontu za 1,5 eura, pro ně v tom není rozdíl. Dostanou stále stejný plat. Z toho jsou si schopné uvědomit, že jsou nějakým způsobem zneužívány. Nevidí ale moc řešení a nějakou šanci to změnit.

Pusťte si celý rozhovor Evy Svobodové a zjistíte, proč se novinář Marek Rabij rozhodl do Bangladéše vracet. Jak si vybírat oblečení? A dá se vůbec zjistit přesný původ toho, co máme na sobě?