Vyzáblý Slídil je intelektuální bulvár
Ambiciózní debut Dana Gilroye je zahleděný do odpudivě pohublé masky Jakea Gyllenhaala. O mediálním hyenismu a voyeurské posedlosti ale říká jen velmi málo.
Lou Bloom je postava, která si nárokuje naši pozornost už jen proto, že perský princ a „mistr charakter“ Jake Gyllenhaal podstoupil tělesný přerod, který v lecčems připomíná masochistické experimenty Christiana Balea s vlastním tělem. Atletický idol se proměnil v přihrblý, vyhublý a slizký přízrak losangeleské noci, který s kamerou v nočním Los Angeles slídí po krvavých senzacích a hypnotizuje přitom diváky žabíma očima a frázemi z příruček marketingu a asertivity.
Gyllenhaal klade neobyčejný důraz na to, aby jeho ambiciózní začínající lovec katastrof vyčníval pouhou přítomností, což se mu od prvního záběru daří. Náraz vědomí, že budeme mít co do činění s postavou pokřivenou, odpudivou a nepříjemně fascinující, je už v první scéně tak intenzivní, že se ho Slídilovi nepodaří až do konce překonat. Nejde o to, že by se Gyllenhaal nesnažil, naopak, i v té nejnepodstatnější scéně přidává výrazné gesto, tik, nepříčetnou grimasu. Problém je v tom, že Lou Bloom je podobně jako svět neonové temnoty, v němž se pohybuje jako úhoř, redukovaný pouze na vnějšek a působí jako mechanický součet definice psychopata a ohlupujícího motivačního newspeaku.
Slavná Downeyho rada „never go full retard“ z filmu Tropická bouře ke Gyllenhaalovým uším nedolehla – do vnějškové podivnosti Loua je tak umanutě ponořený, že mu unikají žádoucí vnitřní nuance. Touha pídit se po motivacích typu „proč?“ a „myslí to doopravdy?“ není u podobně vyhraněné postavy nijak zvlášť nutkavá. Dovedu si představit, že v jiném Slídilovi, Slídilovi autenticky cynickém, by mohl Gyllenhaal být stejně podvratným průvodcem svůdnou zhýralostí kapitalismu jako Leonardo DiCaprio ve Vlkovi z Wall Street.
K tomu ale filmu chybí především obratnější režie, schopnost výjevy násilí a manipulace skutečně provokovat diváka k sebereflexi, najít výrazný rytmus vyprávění, nejenom se uchylovat k psychologickým i vypravěčským trivialitám. Výrazný vizuál do značné míry lpí na pečlivé práci kamery Roberta Elswita se svícením, vysokou expozicí záběrů a na ověřeném faktu, že noční Los Angeles je magický prostor na pomezí snu a noční můry. Slídil nicméně postrádá komorní epičnost filmů Michaela Manna (Nelítostný souboj, Collateral) nebo hypnotický tep Refnova Drive, spíš se kochá fotogeničností lokací, aniž by do nich dokázal vnést vlastní energii a znepokojivost.
To se podepisuje především na prvních dvou třetinách filmu, které zachycují pozvolný vzestup amatérského kameramana a lovce násilí po žebříčku mediálního hyenismu. Gilroy sice aspiruje na otevření třinácté komnaty bulváru a voyeurské posedlosti publika zločinem a nehodami, sám si ale vypomáhá bulvárními redukcemi (např. použití návodné hudby v některých drastických scénách). Jen málokdy dokáže zachytit něco, co není zjevné nebo formulované v Louově chrlení dokonale osvojených pouček o seberealizaci a firemní hierarchii.
Pokud je v něčem Slídil zneklidňující, je to způsob, jakým nakonec nezúročí provinilou touhu diváka kochat se honičkami a krví. Poslední třetina, postavená na thrillerové zápletce, vtáhne právě proto, že se konečně ocitneme přímo v akci. Lou už se nehoní za následky, ale je uprostřed událostí, utváří je. Slídil naznačuje, že právě tohle je skrytá ambice zpravodajského bulváru – nebýt jen tím, kdo věci manipulativně komentuje, ale aranžovat je podle představy modelového diváka. Vytvářet svět, v němž zpravodajství připomíná ženu, která běží po ulici s proříznutým hrdlem, jak ve filmu otevřeně deklaruje editorka Nina (René Russo).
Naděje, že film přinutí diváka kriticky reflektovat vlastní pohled jako perverzní bažení po senzaci, nicméně rozmetá další křečovitě doslovná scéna, ve které se novinářský hon za krví a sledovaností polopaticky předvede jako forma nevybitého chtíče. Slídil si zkrátka ve snaze bystře komentovat – podobně jako Lou – vypomáhá tím, že „místo činu“ uměle aranžuje podle svých potřeb.
Společně s Cronenbergovými Mapami ke hvězdám patří k filmům, které se tak usilovně snaží kriticky pojmenovat temné pudy a podoby přetvářky současné společnosti, až samy uvíznou v povrchních manipulacích a lehké sebeparodičnosti. Perverze bez perverze, kritika bez schopnosti nahlédnout za první plán. Jde o jakýsi intelektuální bulvár s výraznými titulky, které zaručeně zaujmou. Ale bez obsahu, který by k samotným událostem cokoli zásadního dodal.
Hodnocení: 50 %
Slídil (Nightcrawler)
Dan Gilroy, USA, 2014, 117 minut
Nejposlouchanější
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Vždycky jsem si přál ocitnout se v románu Julese Verna. Teď se mi to splnilo.
Václav Žmolík, moderátor
Tajuplný ostrov
Lincolnův ostrov nikdo nikdy na mapě nenašel, a přece ho znají lidé na celém světě. Už déle než sto třicet let na něm prožívají dobrodružství s pěticí trosečníků, kteří na něm našli útočiště, a hlavně nejedno tajemství.
