Westernové album Rome: stojí za hrst dolarů?

Jedno z nejpopulárnějších období filmové historie - 60. léta minulého století, během nichž tzv. italo-westerny zažívaly zlatý věk - se na desce Rome stává předmětem vcelku milého fetišistického zbožštění.

Patnáct tracků se pohybuje na hranici šerosvitného, melancholického popíku (písně s vokály) a imaginárního soundtracku (převaha instrumentálek). Talent obou muzikantů, jejich poučenost a fascinace zvolným tématem vyústily do nahrávky sice bezchybně zprodukované a zvukově delikátní, ovšem poněkud unylé. Skladby s hostujícími zpěváky dodávají desce na espritu, ale ani ony nejsou vždycky sázkou na jistotu. Zatímco pistolník Jack White svým vokálem umocňuje nejsilnější místa na albu (hlavně Two Against One s báječně využitým cembalem), výkon Norah Jones je fádnost sama: její sterilní, rádoby bluesový projev skladbám sice neškodí, ale ani jim dvakrát neprospívá.

Danger Mouse & Daniele Luppi - Rome|foto: EMI Music

Přestože Danger Mousovy a Lupiho elegantní cajdáky chvílemi dokáží navodit sugestivní atmosféru, trpí na ploše pouhých 35 minut přílišným opakováním a nedostatkem silných motivů - některá intermezza navíc tempo nahrávky vyloženě retardují. Zručnost a autenticita jsou hodnotami, jež nelze albu Rome upřít, jenže tahle pokorná evokativnost nahrávky je zároveň jejím hlavním problémem.

Pro všechno to vytříbené napodobování šedesátkové estetiky italských westernových soundtracků tu chybí místo na to, co i Morriconeho tvorbu činilo výjimečnou: náhlé vybočení ze zvoleného modu, překvapivý, excentrický detail. Moment, který by z desky Rome dělal něco víc než jen líbezný, poučený pastiš.