Yeezus Kanye Westa: Nová kázání Boha masakru
Navázat na mistrovské dílo, jakým bylo tři roky staré album My Beautiful Dark Twisted Fantasy, je v podstatě nemožné. Kdo jiný by se o to ale měl pokusit, než jeho autor – samozvaný mesiáš, výjimečný producent a rapper Kanye West.
Snad žádný jiný hudebník neprošel během jedné dekády tolika stylovými permutacemi jako „americký Mozart“ a černý Ježíš hiphopu Kanye West. Jeho chameleónský naturel, silně polarizační vystupovaní plné narcistních proklamací, ale i jeho tvůrčí nasazení, preciznost a nezpochybnitelné hudební vizionářství z něj učinily centrální figuru současné popmusic. Poslouchat Westovo libovolné album znamená být vtažen do uchvacující hry plné třeskutých kontrastů, antagonismů a kontradikcí – jeho aktuální deska Yeezus v této tendenci sice pokračuje, ale způsobem, který čekal jen málokdo.
Westovo nové desatero písní představuje zcela nekompromisní, excentrický, v nejširším slova smyslu konfrontační materiál, jemuž odpovídala i „guerillová“ promo strategie a neuvěřitelná geneze nahrávky, kterou West se svými hosty (Rick Rubin) dokončoval ještě pár dní před oficiálním releasem. Výsledkem je album plné paradoxů – album v něčem záměrně nedokonalé, a přece potvrzující autorův perfekcionismus a posedlost detailem.
Úvod alba zní jako kdybychom do přehrávače omylem vložili jednu z pozdních desek finských noisových průkopníků Pan Sonic – minimalistický hiphop protkaný řeřavými elektronickými a industriálními zvuky nás nemilosrdně transportuje do Westova univerza, které je tentokrát k nepoznání ohoblováno smirkovým papírem. Navzdory této radikální strategii a anti-popovému konceptu však zůstává Yeezus albem mimořádně pestrým a zvráceně chytlavým – West tu totiž se suverenitou a eklektičností sobě vlastní namíchal futuristický lektvar industriálu, acid-housu, vokodérového soulu a nesmlouvavého rapu s prvky jamajského dancehallu, techna i art rocku.
Jak je možné, že to celé tak dobře funguje? Za prvé, nahrávka má od šokujícího úvodu až po sladce melancholický old-schoolový epilog skvělou dramaturgii, která je (stejně jako překvapivě rychle ubíhající čtyřicetiminutová stopáž) důkazem absolutní autorské kontroly a tvůrčí soudnosti. Produkce je tentokrát postavená na metodě prudkých střihů, která podtrhuje agresivně euforický charakter desky; vedle tradičně znamenité volby více či méně obskurních samplů (maďarští art-rockeři Omega s Brichtovými perlami ve vlasech) je navíc třeba ocenit dokonalý timing v umístění i ukončení jednotlivých prvků, promyšlenou práci se strukturou tracků a pauzami určenými k popadnutí dechu (autora i posluchače, ve vrcholné I Am A God). Všechno je tu na svém místě – Yeezus skýtá ten ojedinělý pocit, že na něm nic nepřebývá ani nechybí. Album jako nový druh sportu, v němž dominuje přerušení hry.
Velkou předností nahrávky je vedle volby hostů (TNGHT, Daft Punk, Rick Rubin, Justin Vernon, ale také např. málo známý chicagský rapper King L.) a specificky rozkladného nakládání s lidským hlasem rovněž neobvyklé využití soulových samplů, které neplní tradičně zjemňující funkci, ale v daných souvislostech působí spíš tíživě a znepokojivě. Westova hra s kontexty je tu zkrátka zas o něco provokativnější: předmětem dlouhých diskuzí jistě bude sampl skladby Strange Fruit v interpretaci Niny Simone, která původně pojednává o lynčování černochů v jižanských státech, zatímco Kanye ji využívá k umocnění textu o rozvodu, zradě a jeho nepříliš významných buržoazních problémech. Je to zcela v pořádku – hereze a blasfémie vůči bohům minulosti jsou přeci legitimními prostředky Boha-monstra, jímž se West dobrovolně stal.
Celé album je svým způsobem o propojování a prorůstání privátního a politického, což u egocentrického Westa nijak zvlášť nepřekvapí – přestože se v jeho textech na desce Yeezus řeší nespravedlnost politická i ekonomická, rasismus, konzumerismus a další záležitosti, můžeme Westa jen stěží označit za aktivistu. Jeho trademarkem je především vztahování historických faktů i aktuálních trendů sama k sobě. Přestože v textech tentokrát sem tam probleskne klišé a zavládne předvídatelnost, převažují typické Kanyeho příměry, naléhavá sdělení, vtipné postřehy a nápadité slovní hříčky; zejména v druhé polovině ovšem obohacené o klasický ohňostroj protikladů – velkou dávku introspekce ředí nečekaná porce násilných obrazů, nekompromisních výjevů a otevřené misogynie.
Případný nedostatek výmluvnosti West nicméně vždycky nahradí svým explozivním stylem; jeho rap tu účelně kombinuje zdánlivou odtažitost a totální mánii; splašené emotivní výkřiky a ostré kadence; své místo tu má zmechanizovaný rap (Black Skinhead) i naléhavý manifest (New Slaves).
Westova profesionální oscilace mezi brilancí a pošetilostí, strategickým sebeuvědoměním a potenciálně iritující impulsivností z něj činí silně polarizující figuru; jeho umělecká vize je však na albu Yeezus znovu naprosto strhující a jedinečná, všem sonickým protikladům a matoucím statementům navzdory. Nezřídka má člověk pocit, že samolibý spasitel West k tvorbě alba skutečně přemluvil vyšší mocnosti. Ono daftpunkovské „harder, better, faster, stronger“ platí tentokrát víc než kdy jindy.
Yeezus je pro mě asi historicky nejvydařenější odpovědí tvůrce na svůj zlomový, zcela nekriticky přijatý opus magnum (jímž bylo album MBDTF). Máte i přesto dojem, že autorova narcistní porucha dosáhla díky této desce biblických rozměrů? Čerstvý otec West na mě dělá trochu jiný dojem. V katolické tradici se říká, že existuje jen jeden způsob, jak člověk může bleskově poznat sílu Boží. Nevěřící stařec, Balzacův otec Goriot říkával: „Když jsem se stal otcem, pochopil jsem, co to znamená být Bohem.“ Tahle interpretace nesmlouvavé estetiky geniálního alba Yeezus se mi líbí úplně nejvíc. Asi i proto, že je jenom moje.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Přijměte pozvání na úsměvný doušek moudré člověčiny.
František Novotný, moderátor

Setkání s Karlem Čapkem
Literární fikce, pokus přiblížit literární nadsázkou spisovatele, filozofa, ale hlavně člověka Karla Čapka trochu jinou formou.