Zajímá nás, co se děje s uprchlíky, když se média nedívají, říkají Bystřičan s Pavláskem
Od začátku migrační vlny, která zasáhla Evropu, brzo uplynou dva roky. Dokumentarista Ivo Bystřičan, autor snímků Mých posledních 150 000 cigaret nebo Zločin pana Chytila, spolu s novinářem, aktivistou a etnologem Michalem Pavláskem, který doprovázel uprchlíky na cestě z Makedonie do Německa, natočili film Masa. Oba v rozhovoru mluvili o tom, že se pohled české společnosti na uprchlíky nemění, protože tu žádní nejsou. Oba zajímá téma migrace i tehdy, když mediální pozornost klesá. V tu chvíli je prý dobré hledat nové pohledy a obrušovat konfliktní hrany.
Jak jste se dostali k práci na společném projektu a jaká je zpráva filmu Masa?
Ivo: Slovo dalo slovo ve střižně, pracuji také jako dramaturg pro Českou televizi. Všiml jsem si, že Michal postuje na YouTube videa z Gevgelije, z makedonsko-řecké hranice. Natáčel o tom, co se děje na místě. Oslovil jsem ho, jestli by nechtěl z materiálu vytvořit dokumentární film, a Michal řekl, že by to zkusil. Bavilo nás o tématech mluvit. Domluvili jsme se, že příští věc uděláme spolu. Michal je z trochu jiného prostředí, má odlišný pohled na věc, ale pro mě hodně zajímavý.
Tím prostředím myslíš neziskový sektor a vizuální antropologii?
Ivo: Myslím právě antropologii, etnologii. Já jsem původně studoval sociologii. Způsob nazírání na problémy, nástroje a pojmosloví etnologie pro mě nejsou úplně domovem. Od sociologie se to liší. Ale také myslím Michalův cit k prostředí a lidem. To pro mě bylo a je zajímavé.
Michal: Do velké míry bych to podepsal. A ještě bych podtrhl aspekt stejné míry citlivosti vůči tématu. Pro mě bylo inspirací setkat se s dokumentaristou profesionálem. Ivo se nebál být k tématu otevřený, to mě lákalo. Neříkám, že jsme chtěli dopředu experimentovat, a priori natočit úplně jiný film. Ale řekli jsme si, že bychom se mohli pokusit vytvořit možná i originálnější obraz. Využít jinou perspektivu vizuální reprezentace fenoménu migrace.
Jaké jsou reakce na film?
Ivo: Film Masa potřebuje trpělivého zaměřeného diváka. Na to, co se v něm děje, je pomalý a dlouhý. Má smysl hlavně tehdy, když je po filmu diskuze. Když se o něm diváci mohou bavit a sdílet prožitek. Chtěli jsme, aby film byl prožívaný hodně fyzicky. Fyzično a hmota jsou jeho hlavním tématem. Chceme, aby to vzbuzovalo otázky. Jaký typ hmoty vlastně jsme, jak spolu vytváříme látku světa? Téma je abstraktní. Film neříká, jestli bychom měli mít rádi, nebo neradi uprchlíky. A jestli bychom jich měli přijmout dvacet tisíc, dvě stě tisíc, nebo nikoho. Spíš to má být kontemplace nad lidským údělem. Jsme vrženi do světa. Co v něm vlastně znamenáme? Je to trochu skličující v tom, jak málo možná znamenáme. Nebo jak málo znamenají uprchlíci, uchopeni v osidlech institucí, které si je předávají, aniž by někdo věděl, co bude dál.
Od začátku migrační vlny to budou skoro dva roky. Podívejme se, jak se proměnil pohled a chování různých aktérů. Michale, ty jsi uprchlíky doprovázel od evropských hranic až do cíle. Byl jsi svědkem i konce cesty. Co se na tom konci děje?
Michal: Nejsem si jistý, jestli je to možné shrnout do jedné jasné zprávy. Zřejmý je ale proces zpřísňování azylových politik, regulí, které se týkají třeba slučování rodin. Evropa má pocit, že jsme již absorbovali všechny lidi, které zvládneme, a vyhlašujeme stop stav. To je pro mě nejšílenější pozice. Tím znásilňujeme Ženevské konvence. Vnímám to jako nejhorší dopad a nejhorší řešení. Lidé, kteří jsou právě teď na cestě, třeba v Bělehradě, Srbsku a podobně, se nedostanou dál jen kvůli tomu, jaké jsou národnosti. Myslím třeba Afgánce, Iráčany nebo Pákistánce. Nefungují azylové procedury, které každý případ řeší individuálně. Rozhoduje se jen na základě toho, odkud člověk pochází.
Jak se proměnil pohled médií na uprchlickou krizi?
Ivo: Zdá se mi, že se začal klást důraz na příběhy. Příběh je v módě, dominuje jako forma veřejného sdělování. V hospodě si dáte hermelín s příběhem. Docela se mi to líbí, problém to zosobňuje. Ukazuje to, co si jednotliví aktéři mohou zakusit, a je to snáze pochopitelné. Když to přeženu, tak jsou to takové mini antropologické studie. Veřejnosti to umožňuje leccos pochopit nad rámec takzvaně objektivních zpráv, na které jsme zvyklí, ale které jsou příliš obecné a nicneříkající. Mám pocit, že pohled médií je lepší, než byl na začátku.
Jak se proměnily aktivismus a pomoc uprchlíkům na hranicích?
Michal: Došlo k postupné profesionalizaci, zejména ze strany velkých mezinárodních organizací, jako jsou Doktoři bez hranic, Červený kříž nebo UNHCR. V momentě, kdy se zapojily velké organizace, nebylo možné pracovat mimo jejich struktury. Stávalo se, že i činnost dobrovolníků byla kriminalizována. Spousta lidí skončila ve vězení nebo museli platit velké pokuty za to, že někomu pomohli nebo byli nařčeni z převádění. Ale objevili se i dobré případy. Na zelené louce byl vytvořen otevřený tábor, žádné uzavřené detenční centrum. Dobrovolníci z celého světa letěli přes půlku světa, třeba z Ameriky. To byl pro mě zajímavý obraz. Dvacetiletí lidé hovoří o odpovědnosti, životě na jedné planetě. Byly tam zajímavé momenty, držíte v ruce humanitární pomoc, třeba tričko, a na štítku vidíte, že je vyrobené v Pákistánu. A ti lidé ho dostali na převlečení. Přemýšlel jsem, za kolik to tričko bylo vlastně vyrobeno. Člověk si v hlavě představí, z jakých podmínek ti lidé přichází. Najednou si uvědomí propojení světa. Dnešní globální svět je založený na migraci kapitálu, zboží, idejí, informací, ale samozřejmě i lidí. Ale ti lidé jsou z toho systému vylučováni.
Jak se proměnil pohled české společnosti?
Ivo: Česká společnost je pozoruhodně tuhá. Mám dojem, že se nezměnil vůbec. Velmi rychle jsme si ujasnili, co si myslíme, a nehnuli jsme se ani o píď. Rétorika je úplně stejná, jenom je menší intenzita. Protože se za celou dobu nic nestalo, nikdo sem nepřišel, nikdo tu není. A tam, kde ti lidé jsou, tak se situace konsolidovala. Řeší se každodenní problémy. Jenom už se o tom tolik nemluví, možná nastala únava myslícího materiálu. Společnost chce řešit vlastní věci, které se nikoho dalšího netýkají.
Michal: Zájem se pohybuje na takové sinusoidě, nahoru, dolu. V médiích jsou zprávy a pak to ustane a lidé mají pocit, že je konec a že se mohou věnovat EET a dalším problémům. To mě ale láká, být tam mimo čas toho zájmu. Je to důležité ukázat, ti lidé tam pořád jsou a nic se nemění. Migrace úplně neustává, to je důležité zmínit. Bojím, že se s migrační kartou bude hrát před blížícími se parlamentními volbami. Volby v Německu také do velké míry zodpoví otázku, jak na tom vlastně Evropa je. Je důležité se tomu tématu věnovat. Ne proto, abychom přispívali k panice nebo vedli drásavé černobílé pro- a protiuprchlické diskuze. Ale můžeme vyhledávat jiná témata, rozmělňovat konfliktní hranu a přinášet jiné otázky. Co je Evropa, co znamená být Evropanem a podobně.
Ivo: Je to dobré pravidlo pro dokumentaristy. To nejzajímavější se děje před a po. Nejzajímavější není samotná akce, která je prvoplánová. Ale to, co se děje tehdy, když se zatáhne opona. To nám dokáže říct o nás samotných zdaleka nejvíc.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Víte, kde spočívá náš společný ukrytý poklad? Blíž, než si myslíte!
Jan Rosák, moderátor
Slovo nad zlato
Víte, jaký vztah mají politici a policisté? Kde se vzalo slovo Vánoce? Za jaké slovo vděčí Turci husitům? Že se mladým paním původně zapalovalo něco úplně jiného než lýtka? Že segedínský guláš nemá se Segedínem nic společného a že známe na den přesně vznik slova dálnice? Takových objevů je plná knížka Slovo nad zlato. Tvoří ji výběr z rozhovorů moderátora Jana Rosáka s dřívějším ředitelem Ústavu pro jazyk český docentem Karlem Olivou, které vysílal Český rozhlas Dvojka.
