Zpátky si dám tenhle Philm

Bubeník Dave Lombardo je ve světě metalu extrémně uznávanou veličinou – za všechno mluví jeho přezdívka „kmotr dvoukopáku“. Samostatnou kapitolou (pro pravověrné možná jakýmsi ekvivalentem Starého zákona) je jeho zhruba dvacetiletá kariéra ve Slayer, v jejímž stínu zůstává jeho angažmá v Grip Inc. Fajnšmekři rytmických excesů na hranici zapamatovatelnosti pak Lombarda obdivují jako bicmena podvratných alt-metalistů Fantômas, kde víc než sekunduje Mikeu Pattonovi a Buzzi Osbourneovi (The Melvins). Není divu, že zpráva o jeho nové kapele, v Los Angeles usazeném power triu Philm, které chystá debut právě u Pattonova Ipecacu, rychle obletěla hudební média. Míň se ovšem ví, že Lombardo tenhle projekt rozjel už v půlce devadesátých let, ale hlavně kvůli obnovenému úvazku u Slayer vychází LP debut Harmonic až teď.

Všichni, kdo by očekávali zjevnou příbuznost Lombardova aktuálního tělesa s jeho slavnou domovskou mašinou na thrash, případně s obsedantní řezankou zmíněných Fantômas, se u Philm dočkají překvapení. Dost napovídá už výběr spolupachatelů – kytaristy a zpěváka Garryho Nestlera z progmetalových Civil Defiance a basisty Pancha Tomaselliho ze současné sestavy funky veteránů War. Sám Lombardo album označuje za sbírku „rytmických emocí“ a zdůrazňuje společnou oblibu psychedelické, halucinačně ujeté hudby.

Philm – Harmonic|foto: Ipecac Recordings

Poctivá hodina materiálu na Harmonic jako by byla rozdělena do několika vzájemně odlišných sekcí, a rozhodně se nedá říct, že beze švů. Úvodní čtyři pecky jsou svižné post-hardcorové vypalovačky, žádné velké vizionářství, ale poctivý, syrový nářez. Následuje blok několika plus-minus instrumentálek, které si pohrávají s jazzrockem a funky. Sada přijazzlých skladeb u sebe ale působí únavně, kytara zní místy hodně těžkopádně a chladné smooth harmonie bezpečně zabíjí i náznak spontaneity. Tahle pasáž desky (která se navíc v jejím závěru dočká ještě své druhé části) ze všeho nejvíc připomíná trochu křečovité jamování ze zkušebny, při němž někdo tajně zapnul nahrávání. Dalších několik dílků do skládanky jménem Harmonic – a její nejzajímavější část – tvoří čtveřice skladeb se spíš střední kadencí. Jednoduché, hybné riffy s výrazným postpunkovým feelingem a psychedelickým oparem jsou nejsilnější zbraní Philm. V poslední části desky se posluchači dostane ještě zmíněné druhé várky jazzem načichlých poloh Philm a závěrečného průplachu.

Jako celek je Harmonic trochu nesourodou kolekcí, která by potřebovala ještě dozrát, pokud možno eliminovat slabá místa a víc nechat vyniknout to, co jde kapele nejlíp. V každém případě Daveu Lombardovi patří respekt za to, že se neschovává v pohodlí osvědčených formulí slavných Slayer, ale i před svou padesátkou pro sebe hledá nové cesty.

Philm – Harmonic (Ipecac, 2012)