„Obrazy mají velkou moc. Mohou vyloučit ze společnosti celé skupiny obyvatel,“ říká Karolina Szymaniak z oddělení židovských studií Vratislavské univerzity. Historie evropských Židů je typickým příkladem. V rozhovoru Szymaniak vysvětluje, kde se vzaly stereotypy, které využívali nacisté a my v tom nevědomky pokračujeme, i to, proč se Izrael často prezentuje fotkami svých vojáků.
Ve východní Evropě se nám většinou jako první vybaví příslušník tradiční náboženské skupiny, a to nejspíš muž. Když začnete googlovat, bude to pravděpodobně první obraz, co na vás vyskočí. Má to své historické důvody. Mimo jiné se tím Židé vylučovali z veřejné sféry, z života „naší“ moderní společnosti, protože byli často zobrazování folklorizujícím způsobem, jako etnografické objekty. Když si otevřete nějakou knihu o naší historii nebo třeba o historii literatury, tak tam Židy nenajdete, nebo tam najdete jen ty, kteří se asimilovali. Ale ti, kteří se rozhodli být „židovskými“ Židy, mluvili jidiš nebo hebrejsky a nechtěli se zcela asimilovat, tak ti tam nejsou. Nejsou součástí našeho příběhu, nepatří sem, oni jsou někdo jiný.
Od 19. století byli totiž Židé často zobrazování jako evropští barbaři, někdy byli dokonce označování jako bílí černoši, divoši evropské kultury, taková kolonie uprostřed Evropy. Pokud mluvíme o reprezentaci Židů ve fotografii nebo literatuře, narazíme na tenhle kolonialistický a imperialistický diskurz a také na symbolické násilí, které se k němu váže. A symbolické násilí je přímo spojené se skutečným násilím, v tomhle případě s antisemitismem. Tyto obrazy využívala v pozměněné formě antisemitská propaganda, pokračovalo to přímou diskriminací a skončilo genocidou. Tedy neskončilo, protože jde o stále otevřený příběh, ale holokaustem to kulminovalo.
S kolonialismem se pojí také sexualizované obrazy „divošských“ žen, platí to i pro zobrazování Židovek? A kde se vlastně vzal ten obraz „barbarského“ Žida?
Ano, obraz židovských žen je velice sexualizovaný a erotizovaný, zcela jasně to můžete vidět ve středo- a východoevropské literatuře. Zobrazování židovského těla je zajímavým tématem. V antisemitském kontextu bylo zobrazováno jako něco nezdravého, odporného. Mužské židovské tělo bylo prezentováno jako slabé a zženštilé; k tomu pak máme v protikladu to erotické ženské židovské tělo.
Souvisí to mimo jiné s tím, jak byla fotografie využívána k zobrazovaní jiných etnik. Fotografie slouží k utváření hierarchie, k utváření vztahu dominance a závislosti. Pro studium fotografie je důležité analyzovat, jak jsou fotografie využívané, jak z nich vyčíst, kdo je na straně moci a kdo ne. V 19. století byly velmi populární etnografické portréty, kdy se fotily takzvané etnografické typy, a to takovým až teatrálním způsobem v tradičních oděvech s nejrůznějšími proprietami. Tedy tak, aby byla jasně vidět odlišnost – oni jsou ti jiní. Při studiu fotografie tak záleží i na tom, kdo fotku pořizuje. Je fotograf sám členem komunity, kterou fotí, nebo ne? Tradiční komunity fotili i moderní sekulární Židé, kteří nebyli jejich členy, takže i oni na ně hleděli specifickou optikou a i oni se podíleli na vytváření kulturních stereotypů, pozitivních i negativních. Bylo to období nacionalismu a moderní Židé těchto obrazů využívali k sebedefinování. I Židé si tedy vytvářeli určitý mytologický obraz své tradiční kultury.
Konspirační teorie znovu zažívají boom. S nástupem sociálních sítí tzv. alternativních médií, ale i informačních válek na sebe upoutaly pozornost široké společnosti i odborníků. V Hergot!u jsme se tentokrát ohlédli za historickým vývojem jedné z nejznámnějších ale také nejničivějších kategorií konspiračních teorií, totiž těch namířených proti Židům. Promluvila o nich studentka religionistiky Kateřina Hlaváčová.
Po holokaustu dostal tento kulturní konstrukt nový význam. Dnes tyto fotografie vídáme v odborných knihách, věříme, že jde o historickou pravdu, ale je to velmi problematické, když vezmeme v potaz kontext, ve kterém vznikaly. Před válkou byly ty fotografie z různých důvodů velmi pečlivě inscenovány a vybírány, aby ukazovaly chudobu, útlak, bezmoc a antimodernitu židovských společenství. Ti lidé jako by žili v bezčasí, v nějakém spirituálním, náboženském světě, v cyklickém, tradičním čase. Na snímcích vidíme jakýsi věčný, biblický typ člověka. V tomto spirituálním rámci žili Židé mimo historii, ale nakonec byli historií zničeni.
Existují vedle klasických antisemitských vyobrazení naopak i pozitivní politicky využívané obrazy Židů? Daly by se tak interpretovat fotografie Izraelců bojujících s „muslimskou invazí“?
Ano, celá sionistická vizuální kultura se snažila změnit typický obraz Židů, hlavně ten východoevropský – tedy obraz Žida jako slabé a bezmocné osoby, jako zženštilého muže. Z toho vychází i dnešní obrazy izraelských vojáků, je za tím snaha ukázat Židy jako silné a mocné. Ale obecně je to samozřejmě mnohem komplikovanější, protože současná izraelská fotografie je velmi různorodá, tohle je jen jeden směr, vycházející z určitých historických okolností.
Co se týče těch pozitivních obrazů, tak tu máme jeden zajímavý fakt – v současné kultuře se stereotypní obrazy tradičních židovských společenství, o kterých jsme mluvili na začátku, používají v pozitivním smyslu. Ukazují je jako idylický starý svět. Pomáhá to vytvářet mýtus o jakýchsi mírumilovných, multikulturních časech, je to mýtus o ztraceném ráji. Takový přístup ale brání klást kritické otázky, jak naše společnost v minulosti ve skutečnosti fungovala, jaké byly společenské vztahy a vazby. Protože když vytvoříte vizi ztraceného ráje, tak je to zase něco ahistorického, nějaké mytické místo, kde si není třeba klást otázky o vztazích mezi Židy a většinou, o pogromech a tak dále. Takže i tohle zobrazování Židů je problematické.
Proč sekulární Židé v 19. století schválně fotili chudé religiózní Židy? Proč dodnes pokládáme nacistické propagandistické fotografie a filmy za pravdivé? A dokážou liberálové skutečně poznat antisemitskou fotku? Poslechněte si celý rozhovor s Karolinou Szymaniak.
Jan Kovařík, moderátor Českého rozhlasu Dvojka
„Raději malé uměníčko dobře, nežli velké špatně.“ Josef Skupa, zakladatel Divadla Spejbla a Hurvínka
