100 let Jacksona Pollocka: Oči (stále) ve výhni

Dílo Paula Jacksona Pollocka – nejznámějšího anglosaského malíře 20. století – proměnilo historii umění způsobem vskutku radikálním. Tvůrce, jehož obrazy představují jeden z vrcholů abstraktního expresionismu, de facto objevil akční malbu a zdůraznil vnitřní požitek samotného aktu malování. Jeho obrazy jsou oslavou hutnosti barev, síly rychlosti i dopadu barvy na plátno

V roce 1936 se tehdy čtyřiadvacetiletý rodák z Wyomingu seznámil s mexickým muralistou Davidem Siqueirosem a zapsal se do jeho experimentálních dílen, kde se učil pracovat s netradičními materiály a technikami. Pravděpodobně tady měla také původ jeho budoucí slavná technika nazývaná drip painting (zkráceně „dripping“, tedy „kapání“) – stékání barvy bez použití štětce po plátně volně položeném na zemi (ne náhodou se Pollockovi v této souvislosti vtipně přezdívalo Jack the Dripper). Pollock se nezaměřoval na kompozici ani tradiční perspektivu, odmítal paletu, simultánně míchal a plasticky střídal rozdílné barvy – jeho rozměrná abstraktní plátna jsou vrstevnatými obrazy o několika patrech, z nichž viditelné zůstává jen to poslední.

Součástí většiny jeho děl byl silný duševní i tělesný prožitek – Pollock jako by spoutal sílu tvůrčí energie a využil ji ve frenetické psychofyzikální akci. Pollockův způsob malby pramenil z čiré spontaneity, na každém jeho plátně je však znát schopnost dokonale ovládnout tok výrazů i celkové gesto. Naturel jeho génia lze docenit i z archivních záběrů (zmínit si ale zaslouží také povedený biografický snímek Eda Harrise Pollock z roku 2000): Pollock se pohybuje kolem plátna s jistotou šamana, náhle se stává ohněm, tryskáním, nekázní; jeho jediným námětem vždy zůstává malba samotná.

Jackson Pollock: Ikarus, 1946 (kvaš na kartonu, 60 x 48 cm). Sbírka U. a H. Pietschových|foto: VBK Wien

Jackson Pollock překvapoval originalitou svých prací i otevřeností svých vyjádření – jeho umění bylo zrovna tak upřímné, jako byl jeho život intenzivní. Dlouhá léta bojoval s depresemi a sklony k alkoholismu, které sice autorovým obrazům dodávaly dynamiku, ale zároveň jej obíraly o energii. Především v eruptivních okamžicích tvorby se skutečně zbavoval svých strachů, démonů a slabostí – palčivosti existence. (ostatně „bolest“ v sobě ukrývá už ono anglické „painting“).

Pollockův život skončil náhle: 11. srpna 1956 při nehodě jeho kabrioletu Oldsmobile, který řídil se svou milenkou a její přítelkyní opilý. V pouhých čtyřiačtyřiceti letech tak odešel umělec, jehož život byl stejně jako jeho plátna bojištěm; bojištěm, na které Pollock neváhal vtáhnout celé své tělo i duši.

Nechci, aby myšlenka dělala obraz. Když se tam vloudí, snažím se jí zbavit. Nechávám malbu, ať se prosadí sama.
Jackson Pollock (1912–1956)