Acute Dose na Overdose zpívají o smutku, ale nemají pro něj důvod

Acute Dose
Podcasty, rozhovory, příběhy Další podcasty, rozhovory a příběhy Acute Dose

Před třemi lety nadchla domácí scénu brněnská kapela Acute Dose se svou druhou deskou nazvanou příznačně II (2016). Nové album Overdose láká psychedelickým obalem, ale uvnitř se drží při zemi. Kouzlo Acute Dose je totiž pořád stejné. A to je ten problém. Chybí víc překvapení. A hlavně víc emocí.

Acute Dose se už od svého počátku pohybují na hranicích psychedelického rocku a kytarového popu. Tuhle kombinaci navíc nakopávají matematicky frenetické bicí. Žánrová nevyhraněnost je dostala do hledáčků hudebních nadšenců, zároveň jsou přístupní i běžnému publiku. Leckdo o nich slyšel i kvůli tomu, že jim v létě shořela dodávka. Na nové vybavení se jim pak složili ze solidarity lidi po celém internetu. Nové album Overdose si nakonec vydali sami, dle vlastních slov se totiž nikam nehodí. Určitá nezařaditelnost se jim nedá upřít. Jejich hudbě je totiž vlastní eklektičnost – tu si berou bluesové drnkání od (často zmiňovaného) King Krula, jinde do toho buší ve stylu Ought a nejčastěji připomínají ve své hravosti rané Foxygen.

Acute Dose – Overdose

„Každý nosí svoji alchymii a samotný elixír potom donese do laboratoře, kde se konají experimenty,“ popisují tvůrčí proces v nedávném rozhovoru. Nová deska ze zavedených (ne)pořádků předešlých nahrávek nevybočuje. Je to frenetická rocková nahrávka, která neúnavně osciluje mezi něžným vybrnkáváním, subtilním elektrem a zdivočelými sypačkami, chorály a neučesanými plochami kytar. Nechybí jí ani nečekané zvraty. Ty jsou ale tak časté, že brzy přestanou překvapovat. Každou chvíli se totiž děje něco nového. Jasným cílem, který se nese všemi skladbami, je nikdy žánrově neustrnout.

Největším nositelem této ideje je ale na nové desce absurdně otvírák s dalším výmluvným názvem Into. Ten zve do fragmentárního světa experimentu, který připomene strukturálně nevyzpytatelné The Books. Intro je to ale nakonec trochu zavádějící, protože zbytek skladeb se nese v daleko tradičnějším duchu. Už nikdy potom se do tak radikálních zásahů do struktury skladby Acute Dose nepouští. Právě tady ukazují potenciál, který se pak pravidelně mihne na konci jednotlivých písniček, kde často znějí ty nejzajímavější pasáže, bohužel jen na velmi krátkém prostoru. Jestli desku něco pojí, je to atmosféra melancholie a probdělé, posmutnělé noci. Jakýsi nekonkrétní smutek se nese celou stopáží. Ale nikdy nevyvrcholí v nic nosného.

„Nejčastěji používáme metodu automatického psaní s velkou dávkou primitivismu,“ vyjadřují se sami tvůrci. Na textech je to poznat. Chybí v nich jakýkoli silný bod, který by dokázal posluchače zasáhnout, aby si ho s muzikou opravdu prožil. Všechno je pohřbené pod lavinou kytar a bicích. Přitom silný hlas frontmana by tíhu hlubších slov unesl. Poslední deska Acute Dose se do melancholie sice noří, ale nemá pro to pořádný důvod, a tak při poslechu nemá ani posluchač pořádný důvod něco cítit. Stejně tak se Acute Dose noří do experimentování, ale nikdy ne tak hluboce, aby opravdu dokázali znejistit svého posluchače. Vždycky se nakonec vrátí ke svému tradičnímu zvuku. Je to zábavná deska, ale mohla by být o hodně víc, kdyby se nebála vyjít z vlastní komfortní zóny.

Poslechněte si celý příspěvek o posledním albu brněnské kapely Acute Dose.

 

Spustit audio

Související