Anna Calvi: Moje hudba není feministická
Zpěvačka a kytaristka Anna Calvi vydala v loňském roce ceněné album One Breath, které si na Radiu Wave vysloužilo umístění v rubrice Deska týdne a 6. března jej přijede představit do pražského Lucerna Music Baru. S dostatečným předstihem jsme tady Anně Calvi zavolali a vyptali se jí třeba na to, jak často se nechává zhypnozitovat a jestli si myslí, že je její hudba temná. Anna sice byla trochu stručná, pár pozorohudných informací jsme z ní ale přece jenom dostali.
Tvoji rodiče jsou oba psychoterapeuti a někde jsem četl, že se necháváš hypnotizovat – ovlivňuje to nějak tvoji tvorbu?
Párkrát jsem hypnózu podstoupila. Člověk se může nacházet ve spoustě různých stavů, no a hypnóza je asi ze všeho nejvíc podobná snu, je to vlastně skoro stejný zážitek, rozdíl je v tom, že si můžete vybrat, kdy jej prožijete. Hypnóza mi rozhodně pomáhá být kreativnější.
Ze začátku kariéry tě hodně ovlivnil Brian Eno, který tvoji hudbu všude doporučoval. Můžeš nám o téhle epizodě říct něco víc?
Brian Eno se o mně doslechl ještě předtím, než jsem vůbec vydala první singl nebo desku a když pak debutové album v roce 2010 vyšlo, poslechl si ho a okamžitě mi napsal, jak moc se mu ta deska líbí. Znamenalo to pro mě tehdy hrozně moc.
Jsi sama fanynka Briana Ena? Líbí se ti jeho staré věci nebo i ty nové?
Určitě jsem fanynka, mám ráda hlavně jeho ambientní desky, takže o to víc mě potěšila jeho podpora. Bylo opravdu úžasné slyšet slova chvály od člověka, kterého sama tak respektuju.
Dělala jsi předskokanku Nicku Caveovi a jeho The Bad Seeds. Jak ses k tomu dostala?
Vlastně jsem se ho sama zeptala, jestli můžu hrát na jeho turné. On řekl ano, asi v tom hrál svoji roli i Brian Eno, který se trochu přimluvil.
V jednom z předchozích rozhovorů jsi řekla, že bychom měli změnit to, jak vnímáme slovo feminismus. Co znamená tenhle termín pro tebe?
Rozhodně to neznamená nenávist k mužům, není v tom ani trochu agrese. Samozřejmě to ani neznamená, že se feministka nemyje nebo neholí, s tímhle to opravdu nemá co dělat. Feminismus pro mě jednoduše znamená spojení mezi mužem a ženou a není mi úplně jasné, proč mají lidé pořád potřebu význam tohoto slova měnit.
Zajímáš se o feministické umění, hudbu nebo filmy?
Feministické umění podle mě neexistuje, je to jenom nálepka. Já sama sebe vnímám jako feministku, neznamená to ale, že by byla feministická i moje hudba.
Když už jsme u těch nálepek, spousta novinářů označuje tvoji hudbu za temnou. Souhlasíš s tímhle zařazením?
V tom, co dělám, určitě nějaký druh temnoty je, snažím se to ale vybalancovat tak, aby v mé hudbě byla i spousta jiných pocitů. V hudbě je pro mě nejdůležitější upřímnost a když zní moje hudba temně, je to prostě jenom proto, že mluví o temných tématech.
Pojďme se teď na chvilku bavit o tvé aktuální desce – má album One Breath nějaký jednotící motiv?
Ta deska je celá o pocitu, kdy je člověk na okraji, ztrácí nad sebou kontrolu, je to trochu děsivá věc. Je v tom něco odporného a zároveň krásného, jak se člověk snaží dostat zase zpátky nahoru a znovu nad sebou tu kontrolu získat.
Ve skladbě Piece By Piece můžeme slyšet klávesy, což je u tebe neobvyklé. Proč ses rozhodla pro tuhle změnu zvuku?
Když skládám hudbu, vždycky se snažím, aby co nejvíc korespondovala s texty, a to je i případ skladby Piece By Piece. Ta píseň je o paměti a o tom, jak se nám pomalu rozpadá na drobné kousky. Zkrátka jsem chtěla, aby hudba vyvolávala podobné pocity jako ten text, a proto jsem se rozhodla změnit zvuk.
Dočkáme se podobné změny ve zvuku i při živých vystoupeních?
V koncertní sestavě své kapely mám teď i klávesistu, skladby naživo moc nepřetvářím, spíš se snažím, aby zněly podobně jako na desce.
Klasická otázka na závěr - co se chystáš dělat v nejbližší době?
Tenhle rok budu samozřejmě hodně koncertovat a mám v plánu účastnit se i nějakých dalších projektů. O těch vám ale ještě nemůžu říct nic bližšího.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
