Arcade Fire v Desce týdne: Kam s tou genialitou

Pro ty, co se před lety na čas duševně připoutali k debutu Arcade Fire Funeral, jde ale o velmi neodbytnou chiméru, jejíž obrysy jsou čím dál zřetelnější. Od Neon Bible přes cenu Grammy za Suburbs připomíná vývoj kapely zrychlující výtah k ještě většímu zvuku, ještě propracovanějším aranžím, ještě delším skladbám. Součástí toho všeho rozpínání je na nové desce Reflektor i James Murphy z LCD Soundsystem, výběr producenta musí být, hádám, větším krokem jinam, než by udělala instituce menšího významu.

Nervózní šuškanda o tom, jak převratná má novinka být, plnila veřejnost očekáváním, které se často zvrhávalo v předběžné nadšení. Nedá práci nalézt ve vývoji věcí logiku i jistý vtip, Win Butler má daleko ke zpitomění ze slávy nebo z drog. I tak jsou důsledky gigantického růstu pochopitelně dvojsečné. Jak už bylo naznačováno, nový formát má velké potíže s rozumnou délkou skladeb. Jako by se nedařilo promyšlený pop, který stále ještě nezapírá specifické indierockové podloží, vměstnat do stopáže pod 4 minuty (podaří se to jen třikrát, z toho jednou těsně).

Říká se, že pod střízlivějším vedením by byla z bílého dvojalba od Beatles výborná deska s poloviční stopáží. Právě o něm je v souvislosti s Reflektorem dost často řeč, což o Arcade Fire v roce 2013 vypovídá víc, než by bylo příjemné: je zde vážný technický problém, kam s tou vší genialitou, když se obrousí autocenzura.

Arcade Fire - The Reflektor|foto: Merge Records

Rozvláčnější způsob vyjadřování není žádným doopravdy účinným řešením. Ve skladbách, kterým nikdo citelněji nepřistřihává křídla, opakovaně mizí kouzlo proměn atmosféry, v nastaveném čase vyprchá dynamika, i když kapela užívá svých nejlepších zbraní – nezaměnitelných vokálů, harmonií, kterými byly neseny už písničky na prvním EP před deseti lety. Jak velký šok z titulní písně alba by asi mohl být, kdyby neměla přes 7 minut? O kolik by byla silnější Here Comes The Night Time, kdyby se neoddalovala změna tempa? Bezhlesně žasnout se dá jen do určité chvíle, pak neodvolatelně přichází nuda, proti které se bojuje v půlce Reflektoru už jen obtížně.

Přečtěte si i recenzi Jiřího Špičáka: „Když Arcade Fire vypustili titulní singl Reflektor, zdálo se, že album bude opravdu výrazným úkrokem. Ve skutečnosti ale podstatná část zbývajících skladeb zní jako staří Arcade Fire, kteří housový beat úspěšně pohřbívají pod nánosy klenutých refrénů a upřímně míněných středoškolských emocí. Arcade Fire samozřejmě nic ze svého talentu neztratili, na albu je spousta opravdu vzrušujících míst. Jejich sebejistota a kreativita není o nic menší, než na nejlepších momentech debutu Funeral. Skoro stejnou měrou se ale projevuje i odvrácená strana jejich zvuku – jejich ambice a z nich pramenící délka dvojdesky znamenejí, že posluchač často propadne apatii.“

Žádná ze starých kvalit Arcade Fire přitom nezmizela, jen zůstala pozapomenuta zlatá pravidla o úspornosti, zákony, které automaticky ctí každá dobrá klubová kapela. Snad budou garážová moudra příště oprášena.

Hodnocení: 60 %
Arcade Fire: Reflektor (Merge 2013)