Argo: Hollywood kontra islám
Ben Affleck si může mnout ruce. Z vysmívaného plakátového hezouna a „toho typa, který randil s Jennifer Lopez“ se stala režisérská osobnost, kterou unisono velebí jak smetánka amerického kritiky, tak publikum. Dosavadní dva Affleckovy snímky – Gone, Baby, Gone a Město – spojovaly realistické sociální prostředí, dobře napsané postavy a Hollywoodem načichlé příběhové schéma, které však v jistém a elegantním režijním vedení působí více než snesitelně.
Třetí Affleckův snímek Argo je vybočením z linie bostonských sociálních krimi. Jde o historické drama dle skutečných událostí, které jsou samy o sobě spektakulární. Šestice amerických diplomatů se na počátku 80. let minulého století ocitla na pokraji smrti, když po vypuknutí protiamerických nepokojů v Teheránu unikla z ambasády a ukryla se v domě kanadského velvyslance. Bylo více méně jisté, že pokud je Íránci objeví, bude následovat poprava. CIA oslovila odborníka na exfiltrace Tonyho Mendeze, který v časovém tlaku přišel s krkolomným plánem: během několika dnů vytvoří fiktivní filmový projekt, vydá se do Teheránu coby producent a šestici proveze zpět s falešnou identitou filmového štábu, který provádí skauting lokací.
Argo kombinuje několik přístupů k látce – úvod nasvětluje zapeklitou dobovou situaci, v níž se islámský fundamentalismus živí manipulacemi americké zahraniční politiky. Když dojde na plánování fiktivního science fiction à la Star Wars přímo uprostřed továrny na sny, nastupuje sebeshazovačná a svižná komediální konverzačka, v níž hraje prim famózní John Goodman. Vyvrcholením filmu je napínavá pasáž úniku z Teheránu, která pracuje s prověřenými žánrovými postupy (heist/špionážní thriller) a jednoduše navozuje pocit napětí (paralelní střídání roviny, v níž postavy plánují/uskutečňují únik a roviny, v níž se jim jejich íránští pronásledovatelé dostávají na stopu).
Drsná politická linie se funkčně proplétá s fraškovitým konstruováním smyšleného projektu. Jedním z nejlepších a nejnápaditějších momentů Arga je scéna, v níž paralelně běží drastické obrazy z Íránu a tisková konference, na níž bizarně maskovaní herci předčítají „naivistický“ scénář, který CIA slouží jako zástěrka celé akce. Jako by tu tvůrci vzdávali hold eskapistické magii Hollywoodu, pohádkové prostotě velkých příběhů, které nabízejí útočiště před velkými dějinami, zároveň jim ale mohou ve vyhrocené chvíli i prakticky čelit.
Sentiment, nostalgie i zdravý nadhled – ačkoli Argo obsahuje jasně čitelný a až příliš nápadný příběhový i charakterový konstrukt, dokáže zachovat funkčnost jednotlivých částí a vytvořit napínavý a fungující celek. Tomu vládne nažloutlý a zrnitý retro obraz kamery Rodriga Prieta. Absolutní důraz na detaily a polodetaily hlavně v útěkové pasáži navozuje svíravý klaustrofobický pocit a dokumentuje, že Affleck není „režírujícím makakem“, abych parafrázoval jednu z filmových hlášek, ale osobitým autorem, který dovede atraktivní látce vtisknout vypravěčskou suverenitu.
Při pohledu na euforické americké recenze se vnucuje lehký úsměšek. Ano, Argo ochotně vychází vstříc patriotickému sentimentu a skličující politický kontext mění na fantaskní a klukovskou hříčku, v níž film poráží fundamentalistické ideologie. I v postavě Tonyho Mendeze, které propůjčil tvář sám režisér, je něco naivně schematického a neproblematického. Ano, Argo je filmem šitým na míru náročnějšímu americkému divákovi, to nicméně nijak nedegraduje jeho zručnost, napínavost a nakažlivý humor. Nejde o událost sezony, ale, pro Afflecka už typicky, řemeslně prvotřídní kousek.
Hodnocení: 75 %
Argo
Ben Affleck, USA, 2012, 120 minut
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
