„Jeden z důvodů, proč jsou dívky často špatně diagnostikované nebo diagnostikované až v pozdějších letech svého života, je ten, že prostředky, které užíváme k diagnostikování poruch autistického spektra, byly navržené na základě zkoumání chlapců,“ říká americká psychiatrička Noa Navot. I to se ale podle ní mění a dívky jsou častěji součástí výzkumů. „Prostředky k diagnóze autismu, které byly zkoumány na chlapcích, jsme ověřovali zase na chlapcích, takže není překvapující, že pak diagnostikujeme hlavně chlapce.“
Ženy s poruchou autistického spektra pak velmi často prožívají náročné dětství. Jednou z nich je i Lucie Divá, které byl autismus diagnostikován až v 27 letech: „Asi od 11 let jsem začala mít hodně silné sociální úzkosti a později i deprese. Vůbec jsem to neřešila a dusila to v sobě. Až v 18 letech jsem navštívila psychiatričku,“ dodává.
Až na základě sdílení informací s jinými autistickými dívkami Lucie zjistila, že repetitivní znaky typické pro autisty se u dívek projevují jinak: „Třeba některé dívky se zajímají o boy bandy a girl bandy, o zvířata, o koně. Jsou do toho hodně zapálené.“ To potvrzuje i psychiatrička Navot: „Teď už víc rozumíme tomu, že autismus u dívek může vypadat trochu jinak. Například u repetitivního chování.
Když slyšíme o chlapci, který se zajímá hlavně o dinosaury, zná všechny jejich druhy, názvy i všechny informace o nich, které si stále hledá v encyklopediích, okamžitě se mi rozsvítí v hlavě červená kontrolka‚ tento chlapec má možná autismus. Dívky mají často nějaké speciální zájmy, které nám ale připadají normální. Například když se holčička zajímá o panenky, i když se o ně zajímá jiným způsobem, než to dělají její spolužačky, tak je to stále dívka hrající si s panenkami. Nebliká mi při tom ta červená kontrolka v hlavě, že tahle dívka možná trpí autismem a měla bych ji víc zkoumat.“
Jak se dá prožít dětství s autismem, když o tom nevíte? „Nechápala jsem, čím jsem jiná,“ říká německá novinářka a spisovatelka Denise Linke, které byl až ve dvaceti letech diagnostikován Aspergerův syndrom a ADHD. Za jakých okolností vyšla její diagnóza najevo, jak se s tím vyrovnávala a jak by podle ní mělo být uspořádané školství? O tom jsme diskutovaly během její návštěvy Prahy, kam přišla prezentovat svou knihu Dost dobře nenormální.
A co znamená prožít dětství bez diagnózy? O zážitku ze svých školních let se mi při rozhovoru, který jsem před pár měsíci natočila, svěřila německá novinářka Denise Linke, které byl autismus diagnostikovaný až v 21 letech: „Obecně ve škole bylo hodně šikany vůči těm, kteří byli trochu odlišní. A tím, že jsem byla hodně odlišná, tak jsem byla hodně šikanovaná. Bylo to hrozné. Nikomu jsem o tom neřekla, považovala jsem to za svůj problém, který si sama musím vyřešit,“ říká Linke.
Psychiatrička Navot popisuje tento fenomén ze své psychiatrické praxe: „Dívky bez diagnózy nedostávají takovou péči, jakou si zaslouží. Další věc je, že vy vyrůstáte jako podivná, bláznivá dívka. Je strašně těžké s tímto vyrůstat. Často to bývají velmi nešťastná dětství. Potkala jsem několik rodin s naprosto otřesnými příběhy. Kdy posílali dívky od psychiatra k psychiatrovi, od psychologa k psychologovi. Každý měl jiné řešení, jiné nápady, jiné označení,“ dodává Navot.
Pusťte si tento příspěvek a zjistíte, jak dívky autismus lépe skrývají a proč autistické dívky častěji trpí depresemi
