Automatky: Jsem cholerik a bral jsem si dětský pláč osobně. Jaké je šestinedělí pro muže?

25. srpen 2017
Jonáš Zbořil a Jindřiška Zbořilová

Jonáš Zbořil a jeho partnerka Marcela se po pár letech vztahu domluvili, že za rok počnou dítě. A přesně za rok se jim to povedlo. Jonášovi je devětadvacet a jeho partnerka je o tři a půl roku starší. Dnes mají šestinedělní holčičku Jindřišku. Jaké to je být novopečeným otcem a co s člověkem udělá sotva dva měsíce trvající rodičovství? O tom přišel mluvit Jonáš Zbořil do Automatek.

„Dnes byla taková ta noc, která je prostě těžší. Naše dítě se budí okolo čtvrté hodiny a pak třeba do osmi jenom brečí. Většinou se v těchto hodinách odeberu do vedlejšího pokoje a tam dospávám, dnes jsem ale zůstal vzhůru, aby si mohla odpočinout partnerka. Snažím se teď víc zůstávat vzhůru, protože už je mi trochu blbý odcházet vedle,“ říká Jonáš.

Jonáš a Marcela mají v péči o dítě systém. Přes den je Jonáš v práci, Marcela je doma s dcerou, v noci holčičku přebaluje Jonáš, Marcela ji kojí. „Probudím se vždycky, když Jindřiška zapláče, zkusil jsem si dát i špunty do uší, ne proto, abych ji neslyšel, ale aby zvuk nebyl tak ostrý, a trochu to pomohlo,“ přiznává Jonáš.

Je na rodičovství něco, co ti vyloženě vadí?

„Je na tom spousta věcí, který mi vaděj. Jsem cholerik a dost často, zvlášť ze začátku, mě určitý situace přiváděly k vzteklejm reakcím. Protože jsem si bral osobně, že to dítě brečí. A musel jsem to řešit. Jasně, že nebrečí, protože mě chce naštvat. Ale než to tak ješitnej člověk jako já pochopí, tak to chvíli trvá. A to mluvím pořád v rámci jednoho měsíce. Fakt je, že vztek není mířený na mě, prostě to dítě musím přebalit, ať se mu to líbí, nebo ne, a nemá cenu plýtvat energii na to, že si budu něco vyčítat nebo že se budu cejtit blbě.

Jonáš a Jindřiška

Musel jsem se taky vyrovnat s tím, že třeba neděle už není den pro mě. Že to není den, kdy si budu dělat jenom to, co chci. Ale naučil jsem se kompenzovat si svoje aktivity v noci. Potom co přebalím, tak si třeba chvíli čtu nebo si něco píšu.

Taky mě štvou didaktický knihy o rodičovství. Je totiž strašně snadný říkat, co děláš blbě. Ale to, že něco děláš dobře, tam nikdo nenapíše.

A taky mě štve, že se občas stane, že když si chci postěžovat, tak se setkávám s bagatelizací situace. Že kamarádi říkaj: ‚Vždyť to dítě zrovna spí a je tak hodný a roztomilý.‘ Ale není. A na druhou stranu, předtím než jsme se stali rodiči, tak nám nikdo nevyprávěl o těch náročných momentech. Až teď se nám občas lidi svěřujou, že měli třeba pocit, že už to s tím dítětem nevydržej, nebo tak něco… Jsou to intimní pocity, který ti každej jen tak neřekne.“

Poslechněte si celý rozhovor o tom, jaké to je vyrovnat se s celou situací v pozici muže bez mateřských a „kojících“ hormonů.

Spustit audio
  • Děti a výchova
  • Rozhovor