Automatky s profesionální chůvou: Evropské děti jsou lépe vychované než ty v USA
Jade Ryan se hned po střední škole rozhodla, že chce být chůva. Udělala si certifikovaný kurz a z rodné Austrálie nejdříve odjela pracovat do Velké Británie, následně do USA a Kanady a pak zamířila do Evropy. Posledních šest let pečuje o děti v Mnichově, které k jejímu překvapení přirozeně konzumují ovoce a zeleninu a jejich rodiče jsou překvapivě fajn.
Kdy ses rozhodla, že se staneš chůvou?
Když mi bylo asi 16, rozhodovala jsem se, co chci dělat, až odejdu ze školy. Dospěla jsem k tomu, že chci pracovat s dětmi, ale že nechci být nutně učitelka, chtěla jsem dělat něco víc osobního a pak mě napadlo, že chůva bude to správné povolání. Takže jsem si našla kurz, kde jsem získala certifikát na to, abych mohla tuhle práci dělat. Ale práce a život jsou dvě věci, které se úplně nenaučíte ve škole. Ten papír mám hlavně proto, abych mohla svým zaměstnavatelům ukázat, že jsem kvalifikovaný pracovník, který se postará o jejich děti. Ale mnohem víc mě naučila moje praxe. Myslím to tak, že žádní rodiče nestudují na to, aby byli rodiče, mnoho věcí je instinktivních, mnoho věcí zjistíte praxí. Každé dítě je jiné, žádná studia vás na tohle nepřipraví, to není jako matematika, v každé rodině si musíte udělat vlastní výzkum a vyhodnocení, jak se máte chovat.
Můžeš říct, kde jsou nejvíc rozmazlené děti? Tedy pokud se to vůbec dá takhle specifikovat.
No, můžu říct, že ze všech těch míst, která jsem navštívila, jsou Američané ti, kdo nejméně užívají slovo NE. Ale jsou tu výjimky z pravidla. Abych byla fér, tak v UK je to padesát na padesát – jsou rodiny, kde jsou laxní rodiče, kteří nechají děti jen tak divočet, a tím trpí děti, nemají žádnou disciplínu a lidé si o nich myslí, že jsou problémové, ale ony opravdu nemají tolik bezpečí a disciplíny, kolik potřebují. Ale je tu i druhá polovina rodin, kde rodiče ví, co dělají, a děti jsou skvěle vychované a úžasné. Řekla bych, že americké děti se zdají být horší, ale může to být také tím, že si k vám mnohem víc dovolí. Myslím, že v západní kultuře Austrálie, Anglie, Ameriky a Kanady jsou mnohem víc uvolněná pravidla a ve Francii, Belgii Německu a Nizozemí jsou děti lépe vychované.
Mám takový příklad z kočičích kaváren. Ty jsou rozšířené po celém světě, můžete přijít, pohladit si kočku a dát si kávu. Například v Německu v Mnichově nemají žádný věkový limit pro děti, které přijdou do kavárny. Personál kavárny všechny poučí o tom, že jsou v kavárně nějaká pravidla, nenechávejte jídlo bez dozoru a nekrmte kočky a tak podobně, ale nikdo nemá problém s tím, že lidé přicházejí s miminky nebo s dětmi. V Melbourne v Austrálii je věkový limit pro vstup do kočičí kavárny 8 let. Nikdo pod 8, nebo někdy i pod 12 let, prostě do kočičí kavárny nevstoupí, bez výjimky. Přišla jsem tam s kamarádkou, která měla velmi malé dítě v kočárku a oni nám řekli, že absolutně není možné, abychom šli dovnitř. Ve Velké Británii mají stejná pravidla. Věkové limity pro vstup do kočičích kaváren, myslím, dost jasně ukazují, jaké děti v těchto zemích umí být. Protože norma v Evropě je, že když někam děti přijdou, tak se prostě dokážou ovládat a poslouchají. A když to nedokážou, tak individuálně zakročí rodina, ale to by se třeba v Austrálii nestalo, proto tady je neprůstřelné pravidlo: žádné děti.
Automatky: Jak sladit pracovní a rodinný život a docílit trvalejšího a pevnějšího svazku? Pomůže nám stát!
Loni v listopadu odstartovala kampaň Odboru rovnosti žen a mužů na Úřadu vlády s názvem To je rovnost. První část se týkala prevence domácího násilí (o které jste mohli slyšet v pořadu Přes čáru). Druhou částí je metodika slaďování soukromého, rodinného a pracovního života. Součástí kampaně jsou video spoty a veřejné konference, 27. února v Brně a 3. března v Praze. Do Automatek přijaly pozvání Lucia Zachariášová, autorka projektu, a Lada Wichterlová ze společnosti Gender Studies.
Možná by tedy otázka měla znít, jací rodiče jsou nejhorší?
Měla jsem několik dobrých rodin. Ale je nutné říct, že lidé, kteří si chůvy mohou dovolit, jsou prostě určitá sorta společnosti. Rodina, v které momentálně pracuji, je skvělá. Oba dva rodiče pracují na full time ve velmi kreativním oboru, ale zároveň jsou skvělí rodiče, kteří se báječně starají o své děti a jdou jim příkladem. Bohužel v praxi chův tohle není běžné. Standardně je to tak, že vy jako chůva většinou nahrazujete rodiče. Prostě musíte ty děti vychovat. Což vůbec není dobré. Děti jsou pak zmatené, vztah s chůvou jim nefunguje, rodiče jsou šílení nebo jsou prostě odstřižení od reality a to generuje klasické problémy mezi rodiči a chůvami. Rodiče pak často chůvy střídají, což není dobré pro jejich děti. Je to tak, že děti v těchto rodinách mají nedostatek podpory, lásky a disciplíny od svých rodičů, a navíc ten člověk, který jim disciplínu, lásku a podporu dává, se neustále mění. A abych byla fér, každá země má takové rodiny. Tohle opravdu není o zemi původu, ale o lidech. Jsou lidé, kteří svoje děti milují a mají je, protože s nimi chtějí žít. A jsou i takoví, kteří mají děti, protože mají lichý pocit, že by je mít prostě měli. Tito lidé pak odmítají přizpůsobit jim svůj život a omezit vlastní potřeby. A tak najímají chůvy, aby jejich děti vychovaly a postaraly se o ně.
Máš nějakou šílenou příhodu, která se ti stala?
A kterou z nich chceš slyšet? Pracovala jsem pro spoustu šílených rodin. Jedna si mě natáčela v mém soukromém bytě, v zahradním domku, ve kterém jsem bydlela. Našla jsme skrytou kameru a okamžitě dala výpověď. Zažila jsem i drogově závislé rodiče, kteří byli v důsledku užívání velmi paranoidní, a třeba i děti, které neuměly anglicky a já nevěděla, že se nedomluvíme. Zjistila jsem to, až když rodiče zabouchli dveře a já se měla starat o jejich ratolesti. Viděla jsem za 15 let v tomhle průmyslu hodně, ne všechno bylo dobré.
Co nejvíce miluješ na své práci a co naopak nenávidíš?
Abych byla upřímná, nejsem úplně fanda ranního vstávání. Ale já miluju svoji práci. Práce s dětmi není nikdy nudná a vždycky je tady něco, čemu se můžete smát. Hodně si užívám, jak děti reagují, způsob, jak mluví, jak se chovají, a pokud jste dostatečně pokorní, od dětí se hodně naučíte. Oni zkrátka vidí svět jinak a vidět svět jejich očima je prostě lepší než vidět východ slunce. Je to prostě krásné být s lidmi, kteří jsou čestní, upřímní, otevření a mají vám toho spoustu co dát, jsou to jednoduše nevinné malé bytosti. Ještě nejsou zkažení světem a je krásné a osvěžující trávit s nimi čas.
Poslechněte si Automatky s profesionální chůvou Jade Ryan. Možná zjistíte, že nejste až zas tak špatní rodiče a že vaše děti jsou na světové poměry skvěle vychované.
Více z pořadu
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Kdo jste vy? Klára, nebo učitel?
Tereza Kostková, moderátorka ČRo Dvojka
Jak Klára obrátila všechno vzhůru nohama
Knížka režiséra a herce Jakuba Nvoty v překladu Terezy Kostkové předkládá malým i velkým čtenářům dialogy malé Kláry a učitele o světě, který se dá vnímat docela jinak, než jak se píše v učebnicích.
