Baile funk je oplzlý, nihilistický jazyk brazilských favel

Designové značky hadrů, zlato, vrtící se ženská pozadí, auta. Klasický setup rapového videoklipu, kterých už jsme viděli tisíce. Tenhle je ale trochu jiný. Zlato totiž visí na krku šestiletého kluka, který si říká MC Vilãozin, a twerkující pozadí pak patří jeho dvanáctileté sestřenici a její devatenáctileté kamarádce. Videoklip je k písni Tapa na Bunda, v překladu Poplácej ten zadek, kterou napsal manažer a otec MC Vilãozina Wellington Silva. Track byl krátce po jeho zveřejnění v létě minulého roku po vlně kritiky stažen z YouTube, ale díky své enormní popularitě byl záhy znova nahrán a dnes se těší téměř 300 000 zhlédnutí. A nejedná se o ojedinělý úkaz. Sotva náctiletí MC Novin, MC Boladinho anebo MC Pedrinho, ti všichni jsou součástí dětského světa hypersexualizovaného brazilského baile funku, jehož moderní mutace v posledních letech rozpoutala v Brazílii šílenou mánii. Tento svět je ale pouze pomyslným vrcholem obrovského ledovce, či spíše obskurní džungle. Vítejte ve světě baile funku.

Funk carioca, jinak zvaný favela funk, vznikl ve slamech Ria de Janeira na konci 80. let. „Žánr představoval od začátku utopický prostor pro tisíce sociálně vyloučených žijících v drsných podmínkách brazilských favel, který ale zároveň oslavoval specifický ‚sense of place‘,“ píše Sandra D’Angelo v knize Relocating Popular Music v kapitole věnované baile funku. Baile funk je pak podle D’Angelo „svébytnou, autentickou reakcí na postmoderní svět populární hudby nárokující si právo vyjadřovat se vlastním, brazilským způsobem“. Baile funk je přímou reakcí na export tehdejšího rapu do Jižní Ameriky, kde našel odezvu jako možnost vyjádření, možnost komunikovat sociální problémy tehdejších chudinských čtvrtí. Do inster typických zvukem miami bassu pak první tzv. funkeiros promlouvali hlasem favel, který tehdy nechtěl nikdo poslouchat, a který se tak stal výlučným žánrem vyloučených lokalit.

Současná vlna baile funku, která otřásá celou Brazílií a jejímž centrem je São Paulo, z těchto tradic vychází, ale v postmoderním světě sociálních sítí se vyvinula do celého spektra subžánrů, jejichž jedinou spojitostí je prostředí, z něhož interpreti vychází. Baile funk navíc není v brazilském prostředí označení pro žánr, ale pro gigantické party v centru favel, kterých se účastní desetitísce lidí a které jsou podle brazilské vlády často organizovány drogovými kartely. Ty si tak vyznačují teritorium a upevňují postavení. Nezřídka se tak baile parties stávají jevištěm kartelových válek a smrt funkeiros zastřelených během jejich vystoupení je častou story ve večerních zprávách. Svět baile funku je totiž přes svou utopickou romantiku, která se dříve vyznačovala opěvováním jeho nevzhledných krás a kterou dnes nahradila hyperbolická představa o životě v luxusu, násilný, nevlídný a až příliš reálný.

Baile Funk v Ladeira dos Tabajaras (Rio de Janeiro)|foto: Creative Commons Attribution-NonCommercial-ShareAlike 2.0 Generic

Jeho v současnosti nejviditelnějším symbolem je MC Bin Laden – věčně svlečený, tlustou postavu obnažující, s vlasy nabarvenými do zlaté a černé. Frenetická instra z MPC doplněná o samply řvoucích motorek jsou základem jeho tracků, které na YouTube dosahují stovek milionů zhlédnutí a které hrají z audiosystémů aut na téměř každé baile funk party. Když potom Bin Laden vystupuje v São Paulo Boiler Room X Red Bull Music Academy, je úspěch dokonán. MC Bin Laden je internetový fenomén, kterého ale, jak sám říká v dokumentu Baile Funk São Paulo od Boiler Room, „funk zachránil od cesty zločinu, která mohla skončit jediným způsobem“. Funk je podle něj a dalších v dokumentu vystupujících funkeiros cestou, jak se vzepřít nepříznivému osudu a dostat se tak z chudoby.

Funk také velmi dobře ilustruje některé současné společenské problémy, které hýbou Brazílií. Největší latinskoamerická ekonomika je navzdory stabilnímu snižování míry chudoby stále místem se šokující mírou sociální nerovnosti, jejíž tematiku teď funk znovu otevírá. Funk je totiž navzdory vzrůstající popularitě a občasným soukromým parties v luxusních klubech, na kterých funkeiros vystupují, stále jablkem sváru mezi střední a nižší třídou. Svět mimo favely považuje funk za levný, umělý, sexistický, a je pro ně tak vlastně omluvou pro předsudky a důvodem, proč většina těchto lidí nikdy nevkročí do míst, kde se hraje.

V roce 2000 vedla pak tato nedůvěra a strach ve světle několika nevysvětlených vražd k zákazu pořádání baile eventů v částech favel přímo sousedících s obytnými zónami střední třídy. Parties se pak stáhly ještě hlouběji do slumů, kde se dostaly pod kontrolu drogových kartelů. V roce 2008 byl spuštěn Favela Pacification Programme, který měl za cíl eliminovat gangy a drogové operace. Vojenská policie v Riu tehdy obsadila celé čtvrti a v některých zakázala funkovým umělcům jejich vystoupení.

Baile Funk party v Riu de Janeiru|foto: Creative Commons Attribution-NonCommercial-NoDerivs 2.0 Generic

Komunita kolem baile funku pak na opovržlivé pohledy a obecnou kritiku reaguje tím, že lidé mimo favely jejich svět jednoduše nechápou, nerozumí realitě jejich každodenního života a často čtou věci až příliš doslova. I přesto, že v současnosti funkeiros občas vystupují i pro zlatou mládež a MC Bin Laden v doprovodu MC Livinha jsou zváni do nočních talk show, baile funk stále zůstává doménou převážně těch nejchudších, kteří v nablyštěných řetězech vidí cestu spásy pro sebe a své rodiny.