Beyoncé udělala z citronů limonádu a z nevěry skvělé popové album

4. květen 2016
03565685.jpeg

Šesté studiové album americké zpěvačky Beyoncé zpracovává téma manželské nevěry, ale dotýká se i postavení afroamerické ženy ve společnosti. Na mainstreamové album nabízí nečekaně silný postoj, hity i úchvatné vizuály.

Asi si budeme muset zvyknout, že pro americkou popovou hvězdu Beyoncé je vydávání klasických hudebních desek už tak nějak málo. Stejně jako její eponymní kolekce z prosince 2013 vyšla i novinka Lemonade v podobě tzv. „vizuálního alba“. To zpracovává tucet nových skladeb do podoby filmového příběhu ženy, jež se vyrovnává s manželovou nevěrou. Vizuální podoba filmu Lemonade, za níž stojí režiséři Khalil Joseph, Jonas Åkerlund či Mark Romanek, je bez debat impozantní a atakuje hranice klipové dokonalosti. Obstojí ale písničky samotné i bez působivých vizuálů?

Svoji minulou eponymní desku vydala Beyoncé bez předchozího varování přes iTunes, o Lemonade se tak nějak tušilo, protože premiéra filmu byla v programu televizní stanice HBO (byť se maskoval za dokument) a „něco“ ohlašoval i únorový klipový singl Formation. Podstatnější změna v prezentaci desky ale byla v tom, že tucet písní z nové desky se objevilo i samostatně na streamovací službě TIDAL, a formát vizuálního alba tedy nebyl tentokrát dodržený stoprocentně. Důvody? Beyoncé určitě chtěla podpořit službu, kterou spoluvlastní (a jejíž tváří je její manžel Jay Z), ale zdá se, že tentokrát má ke svému materiálu absolutní důvěru, že nepotřebuje klipové berličky. A právem, sluší se dodat. Lemonade je její nejkomplexnější album a několik tracků se určitě zařadí k vrcholům její diskografie.

V éře virálních hitů je Beyoncé jednou z posledních hvězd tradičního střihu vyznávajících staré dobré umění popu jako úhledného balíčku, do nějž patří hudba, vizuály i chytrý marketing. Všechny společně pak vytváří co možná nejdrtivější mediální atak. (Taylor Swift je druhým příkladem popového perfekcionisty.) Beyoncé by prostě nikdy nenatočila nic tak chaotického, jako byl poslední Kanyeho opus The Life of Pablo, nikdy by nevypouštěla nazdařbůh singly přes SoundCloud a nečekala, co se chytí, jako to dělá Drake, a nikdy by lehkovážně neukázala prostředníček průmyslu, jak si to na poslední desce dovolila Rihanna. Místo toho produkuje do posledního detailu dotažené projekty, až může její veřejná prezentace stoprocentní popové divy, celebrity a dokonalé manželky i matky leckoho odpuzovat svou dokonalostí.

03621042.jpeg

Nová deska nicméně ukazuje, že i pod blyštivým povrchem se můžou skrývat problémy, a na Lemonade rozehrává Beyoncé drama ženy, která zjistí, že dokonalost jejího vztahu byla vlastně jen iluze. Těžko říct, zda příběh zhrzené manželky má nějaký reálný základ – Beyoncé si svoje soukromí pečlivě střeží a jediným náznakem problémů v manželství je známý incident ze srpna 2014, kdy bezpečnostní kamery ve výtahu zachytily, jak se do Jay Zho pěstmi pustila Solange, mladší sestra Beyoncé. Bulvár spekuloval o Jay Zho četných záletech a Lemonade této verzi zdánlivě přitakává.

Jestli je to ale realita, či svůdně vytvořená fikce, to vědí jen oni sami. Každopádně mediálně vděčným příběhem získala deska na dynamice, a jak postupujeme od hořkého zklamání (Pray You Catch Me) přes naštvanost (Don’t Hurt Yourself, Sorry) až ke konečnému smíření (Freedom, All Night), dostává lidštější tvář i sama Beyoncé, která v posledních letech připomínala spíš popového robota než skutečnou ženu z masa a kostí.

03621043.png

Téma desky dovoluje zpěvačce vykročit ze své komfortní zóny a zkusit si žánry, které k popové superstar na první pohled příliš nesedí. Hold Up je lehkonohé reggae s hořkým podtónem, v Don’t Hurt Yourself přetavila svoji frustraci za asistence Jacka Whitea do bluesrockové agresivity, Freedom si zahrává s dřevním R&B, a Daddy Lessons je dokonce čistokrevné country. Všude tady si je Beyoncé jistá v kramflecích, byť zdaleka nejlepší tracky nabízí prostřední pasáž, v níž se hořkost mění v odhodlání dál bojovat – Sorry, 6 Inch s The Weekndem nebo Love Drought těží ze smrtící kombinace futuristického trapu, R&B a jejího soulového hlasu. Za zmínku rozhodně stojí i poslední track All Night, kde fanfáry ohlašují definitivní katarzi. Pokud zrovna potřebujete znělku pro svatební pochod, už nemusíte hledat víc.

Čtěte také

Možná že ono smíření ve finále desky je trochu diskutabilní, svalnatá hymna Black Lives Matter Partition působí na úplném konci desky víc jako bonus než logický závěr, Sandcastles není tak úplně obří balada, kterou by chtěla být, a Kendrick Lamar už natočil lepší verše než ve Freedom. Maličko zbytečně působí také podlézání hipsterským médiím, když se Beyoncé ohání inspirací Animal Collective (nenápadný odkaz v 6 Inch na My Girls) či Vampire Weekend a Yeah Yeah Yeahs (text z refrénu Hold Up si Beyoncé údajně vypůjčila z tweetu Ezry Koeniga vtipkujícího se sloganem z hitu Maps druhých jmenovaných). To jsou ale jen malé vady na kráse desky, která potvrzuje, že podobně megalomanské popové projekty nemusí nutně v roce 2016 skončit implozí.

Eponymní album z roku 2013 dalo jasně najevo, že Beyoncé má ambice napínat možnosti mainstreamového popu, a to jak z hlediska inovativního marketingu, tak i nečekaných hudebních exkurzí. „Sesterské“ album Lemonade je v mnoha ohledech dotaženější a ještě o něco odvážnější ve svých postojích propojujících feminismus a černošskou hrdost. Ať už to s manželstvím Beyoncé a Jay Zho dopadne jakkoliv, zůstane po něm vedle dcery Blue Ivy Carter i tohle silné popové album s jasným vzkazem: „Když ti život přijde moc kyselej, udělej si z něho limonádu.“

Beyoncé – Lemonade (Parkwood/Columbia Records, 2016)
Hodnocení: 90 %