Bianca Bellová v románu Jezero míří na konec světa. Cesta k němu je nebezpečně krátká

03709968.jpeg
03709968.jpeg
Spisovatelka Bianca Bellová právě vydává román Jezero, v mnoha ohledech nekompromisní text, který hravě překonává většinu letos vydaných českých knih. Za jeho vznik může přitom zdánlivě banální věc. „Našla jsem na internetu odkaz na fotoreportáž National Geographiku. Fotky toho, co zbylo z Aralského jezera, byly tak silné, že si to říkalo o příběh,“ vypráví Bianca Bellová, „je to dystopie za hranicemi fantazie. Uprostřed pouště trčí rezivějící vraky lodí a mezi tím se pasou velbloudi, jsou tu industriální budovy mezi závějemi toxického prachu.“

Fikčním světem Jezera proplouvá chlapec Nami, který musí čelit nejasné minulosti i úmorné budoucnosti. Svobodu hledá za hranicemi dávno mrtvého města Boros, kde poslední zbytky kmenové tradice pomalu ubíjí betonové bloky paneláků a rozpadající se sochy Státníka, symbolu agresivního politického útlaku. Bianca Bellová v Jezeru míří na konec světa – cesta k němu je překvapivě krátká. Možná i proto, že svět se za posledních pár let zásadním způsobem zmenšil. Třeba díky médiím a sociálním sítím. Zmenšily se i světové vodní plochy. „Aralské jezero byla svého času třetí největší vodní plocha na světě. Dnes dosahuje asi deseti procent svého původního objemu vody. Z bohaté rybářské oblasti zbyly vesnice, které jsou padesát kilometrů vzdálené od vodní plochy. Zbyli tu lidé, kteří nemají práci, umírají na různé choroby způsobené toxickým odpadem ve vzduchu, rodí se tu postižené děti.“

Jezero působí v domácí literární tradici až nepatřičně exoticky. Nejen svým nevšedním toposem, ale i soustředěním na příběhovost. „Knihy, kde příběh chybí, mě nebaví. Je to individuální záležitost, je spousta čtenářů, které baví číst, jak se v autorovi ten který den hnula mysl. Ale mně to vůči čtenáři přijde nefér nebo nepoctivé – jako by to bylo nepřipravené, odfláknuté.“

03709977.jpeg

Poslechněte si rozhovor s Biancou Bellovou o jedné z nejzajímavějších domácích próz letošního roku.