Bill & Ted Face the Music. Keanu Reeves jako padesátiletý teenager zachraňuje svět rockovým songem

Teenageři Bill a Ted jsou ve Skvělém dobrodružství navštíveni průvodcem jménem Rufus, přicházejícím z roku 2688. Ten jim prozradí, že budoucí generace budou žít v přepychu a všeobecné harmonii jen díky blahodárnému vlivu rockových songů, které jejich kapela Wyld Stallyns složí v budoucnosti.

Nejdřív ale musí udělat zkoušku z dějepisu, protože jinak Ted půjde studovat na vojenskou akademii na Aljašku, kapela se rozpadne a běh historie bude pozměněn. Rufus tedy vezme Billa a Teda na poznávací cestu časem, aby hrdinové zakusili historii na vlastní kůži.

Relativně nízkorozpočtové Skvělé dobrodružství Billa a Teda se v roce 1989 stalo hitem. Zápletka jako z Návratu do budoucnosti se v něm potkávala s absurdním, rozklíženým humorem, který měl v sobě něco z nepravděpodobných setkání z Monty Pythonova létajícího cirkusu, ale v lecčems také předjímala devadesátkové komedie jako Wayneův svět. Bill a Ted jsou mile přihlouplí, lehce mimózní a hodně vypohůdkovaní puberťáci, kteří všechno komentují plevelnou hlášku „Excellent“.

V roce 1991 vzniklo pokračování Neskutečná cesta Billa a Teda. Zlotřilý obyvatel utopické budoucnosti v něm vyšle zlé robotické kopie Billa a Teda, aby zabily oba hlavní hrdiny. Bill a Ted se po smrti dostávají do nebe, do pekla, potkají Alberta Einsteina a hrají stolní fotbal se Smrtí. Infantilní osmdesátkový humor tu měl trochu obroušenější hrany, ale pořád to fungovalo jako nenucená zábava.

Jednoho z hrdinů – Teda – si ve filmu zahrál tehdy pětadvacetiletý Keanu Reeves, pro kterého to byl start kariéry. Ta hodně rychle nabrala úplně jiný směr, vedoucí až k ikonické roli Nea ve slavném Matrixu. Teď, o třicet let později, se ale ke svým začátkům vrátil v novém, třetím filmu Bill & Ted Face the Music.

Jde v něm o samotnou matérii reality, která se začne rozpadat. Jediné, co ji může udržet pohromadě, je koncert Billa a Teda, který se musí odehrát v určitém čase a na určitém místě, ale hlavně s tak silným songem, aby dokázal rozpadajícímu se časoprostoru vrátit univerzální harmonii.

Kromě stárnoucího Billa a Teda jsou ve hře navíc i jejich dospívající dcery, které se rozhodnou dát dohromady nejnabušenější kapelu dějin, v níž hraje například Jimmy Hendrix nebo Wolfgang Amadeus Mozart.

Výsledný film, který produkčně zaštítil Steven Soderbergh, je stejně rozkodrcaný a nevyrovnaný jako předchozí dva díly. Spousta věcí v něm tak úplně nefunguje, celou dobu je z něj cítit přetlak ne úplně naplno využitých nápadů a jeho humor jako by k nám také přicestoval časem z osmdesátek.

Přesto je to svým způsobem – stejně jako předchozí dva díly – odzbrojující podívaná. Dívat se na Keanu Reevese a Alexe Wintera, který hraje Billa, jak v pětapadesáti letech kopírují stejné typické pohyby, jako když v prvních filmech hráli puberťáky, má určitě svoje kouzlo.

Bill a Ted se ve filmu potkávají se svými já z budoucnosti včetně hypersvalnatého Billa a Teda nebo Billa a Teda na smrtelných postelích. Stejná gesta jako původní Bill a Ted ve filmu provádějí také jejich dcery, které si zahrály Brigette Lundy-Painová a Samara Weavingová.

Film je určitě možné si užít, ale chce to mít nějaký vztah k osmdesátkovým hollywoodským komediím a jejich dnes svým způsobem kouzelně naivnímu humoru. Dalo by se říct, že je to cesta časem někam do roku 1991 – cesta, kterou si můžete prodloužit i sledováním prvních dvou dílů.