Bonnie 'Prince' Billy: černá s černou barvy všecky
V dobrém slova smyslu staromódní písničkář a příležitostný herec Will Oldham aka Bonnie „Prince“ Billy, který během 90. let minulého století nahrával pod několika „palácovými“ pseudonymy (Palace Brothers, Palace Songs, Palace Music a nakonec Palace), tehdy stál de facto na počátku renesance akustického písničkářství.
Talentovaný hudební konvertita, který svým albem There Is No One What Will Take Care Of You (1993) úspěšně přešel od rockového vyznání k modle jménem country, dnes už právem platí za klasika moderního písničkářství. Oldhamova hudba byla už tehdy plná oné melancholické extáze a přitažlivého nihilismu, jež fascinují jeho fanoušky dodnes.
Svůj aktuální pseudonym Bonnie ‘Prince‘ Billy používá Oldham od roku 1998 a inspirace, které ho k němu vedly, do značné míry souvisí i s poetikou jeho tvorby: ať už vzpomeneme na jakobitského uchazeče o trůn Karla Eduarda Stuarta, jež byl znám také coby Bonnie Prince Charlie (tvrdil o sobě, že je právoplatným králem Anglie, Skotska a Irska, ale oficiálně nebyl ve Velké Británii nikdy uznán) nebo na rafinovaného psance Billy The Kida, vždycky jde o specifické vyděděnce, kteří buď nechtěně poznali nebo přímo vyhledávali především tu odvrácenou stranu světa.
Není proto divu, (jak po pražském koncertě výstižně poznamenal můj kolega Ondřej Štindl), že Oldhamovy „drásavě introspektivní písně zabydlují především nevlídní hrdinové, pro něž jsou posedlost, vina, vzpoura a temná puzení denní chleba“. Velkou devizou Bonnie ‘Prince‘ Billyho zůstává vedle velmi dobrých textů i to, že svou muziku dokáže podat bez nežádoucího patosu a křeče, avšak o to sugestivněji. Jeho vokální projev se může místy jevit až jako chudokrevný, ale skrývá se v něm velká naléhavost.
Jednotlivé skladby – ať už mají stylově blíž k nashvillskému country, bluegrassu, apalačskému folku, klavírním baladám, osobitému reggae nebo třeba gospelu - jsou navíc velmi atmosférické, mají v sobě až filmovou nosnost.
Ačkoli Oldham patří mezi mimořádně produktivní muzikanty (nezřídka vydává dvě alba ročně), kvalita jeho desek zůstává konstantně vysoká. Podobně jako vytrvale udržuje image podivína s bizarním vousem, tak i urputně modeluje svůj existenciální svět, v němž se z tragédií stávají pohádkové příběhy. Kupodivu vůbec nevadí, že Bonnie ’Prince‘ je příkladem krajního subjektivismu v hudbě: činí to z něj ještě větší originál.
Málokdo nám totiž dneska dá s takovou elegancí vychutnat písně s názvy jako „Další den plný děsu“, „Dneska jsem byl zlý“, „Budu ti chybět až shořím“ nebo „Černá“. Podkladem tohoto stručného profilu je ostatně znamenitá píseň s neméně povzbudivým titulem Death to Everyone.
Nejposlouchanější
Mohlo by vás zajímat
E-shop Českého rozhlasu
Závěr příběhu staré Karviné, který měl zůstat pod zemí
Karin Lednická, spisovatelka
Šikmý kostel 3
Románová kronika ztraceného města - léta 1945–1961. Karin Lednická předkládá do značné míry převratný, dosavadní paradigma měnící obraz hornického regionu, jehož zahlazenou historii stále překrývá tlustá vrstva mýtů a zakořeněných stereotypů o „černé zemi a rudém kraji“.
