Bourání s Janem Vranovským 2: Tokio se neustále přetváří, chová se jako améba

Jan Vranovský, Tokio
Jan Vranovský, Tokio

Když dá někdo do vyhledávače jméno Jan Vranovský, objeví se mimo jiné jeho instagramový profil, na kterém prezentuje svou fotografickou práci. „K fotografii jsem přišel až v Japonsku. Žil jsem tam neustále studiem a byl na univerzitě, člověk má pocit, že je v ponorce. Žije v obrovském městě, které vůbec nezná. Kampus vypadá jako hrad Bradavice z Harryho Pottera,“ říká Jan Vranovský. 

Začal se tedy procházet po městě. Více než navštěvovat slavnou architekturu, hodiny a hodiny chodil náhodně ulicemi Tokia. Architekturu měl potřebu fotit a posílat rodině a přátelům. „Založil jsem web a docela rychle se z toho začalo něco stávat. Začali to nacházet cizí lidé, postupem času to začalo vycházet třeba i na německých webech. Doteď je to pro mě překvapující,“ říká. Díky tomuto účtu si začal vytvářet pohled na to, jaký je vztah mezi architekturou a fotografií.

Bourání s Janem Vranovským: Japonsko není exotika, připomíná krajinu babiček

Jan Vranovský

Jan Vranovský je architekt žijící v Japonsku, kde zároveň dostudoval a kde dnes pracuje. V pořadu Bourání s Adamem Gebrianem spolu v první části rozhovoru probrali například rozdílné přístupy studia v Česku a Japonsku nebo to, jak se Jan dostal od konstrukce stroje na obalování jídelních hůlek lepidlem až ke studiu města a informační entropie.

„Nesnažím se prezentovat město ve své celistvosti a velikosti, ale chci ukazovat detaily. Záměrem je nechat toho diváka vytvořit si představu o Tokiu jen na základě těch detailností, které tam nahrávám,“ říká Jan. „Snažím se sledovat nějakou rostlou architekturu, která vyplývá ze složitého systému nejrůznějších nařízení, omezení, tradic, materiálních a environmentálních problémů, které jsou jednotné. Když se pak lidé snaží postavit dům a nemají žádnou architektonickou ambici, přesto něco vznikne. Město se chová jako příroda, jako organismus, který se neustále přetváří, ale není pod kontrolou, a všechno je reakcí na něco,“ říká Jan Vranovský.

„V Tokiu se žije dobře. Je to pro architekta zajímavé místo, přestože není krásné. Není to místo, kam si člověk přijde prohlížet památky a něco, co bylo vybudováno pro to, aby to vypadalo úžasně. Ty věci jsou úžasné tím, že nějak vypadají, aniž by to kdokoliv plánoval. Co je možná trochu stresující, je fakt, že to město nemá tvář. Je to neustále se přetvářející masa. Identita Tokia není hmatatelná tvarově, je to neustále unikající věc, ve které se člověk musí naučit existovat,“ říká Jan.

O tom, jaký je rozdíl mezi životem v metropoli a ve zbytku Japonska, nebo o tom, jak se život v Tokiu změní s prací, si poslechněte v pořadu Bourání.