Britney Spears tluče o mříže své škatulky, osvobození je ale ještě daleko

Současný (nejen) ženský pop je posedlý autenticitou. Mediální prezentace hvězd, jako jsou Adele, Beyoncé, Rihanna nebo Taylor Swift, je postavená na obrazu silných ženských osobností a neobejde se bez proklamací nezávislosti a jasné autorské vize. Ve skutečnosti za sebou všechny jmenované mají obří tým, důležité je ale zdůrazňovat, že mají hudbu pevně pod svojí kontrolou. Žádný div, že Britney Spears, hvězda předchozí generace, to v dnešním popu nemá úplně jednoduché. Největší slávu si zažila v době, kdy zpěvačky měly cejch pouhých loutek svých producentů. Její deváté studiové album Glory je pokusem, jak se z této škatulky vysvobodit, a obrysy jejího skutečného já se na desce dají zahlédnout. Je ale potřeba hledat.

Britney Spears se nikdy netvářila jako umělkyně. Její doménou byl žvýkačkový pop – od prvních megahitů největší teenagerské hvězdy přelomu tisíciletí až po album Blackout, které v roce 2007 pomohlo etablovat v USA elektronickou taneční hudbu. Jenže v té době už Britney připomínala mátožnou zombie, a když se paradigma středního proudu změnilo výše popsaným způsobem, zůstala mimo hru. Poslední album Britney Jean už vyloženě připomínalo parodii, jenže Britney ze svého učinkování v Las Vegas vytěžila nejen finance (vloni byla pátou nejlépe vydělávající zpěvačkou vůbec), ale i nově nabytou životní rovnováhu. Její Instagram ji světu představil jako sexy mámu, která se konečně naučila užívat života. Proč by nové album nemohlo být tedy tím comebackem, který od ní věrní fanoušci čekají? Otřesný loňský singl Pretty Girl nebo photoshopový cover nové desky Glory nenaznačovaly nic dobrého, ale letní hit Make Me... zase zvedl její akcie. Co když přeci jen...

Vloni v létě prosákly do médií zprávy, že Britney ve studiu pracuje s hiphopovým hitmakerem DJem Mustardem, a zpěvačka potvrdila, že nové album se ponese v duchu současného R&B. Černý pop z žebříčků v posledních letech vytlačil EDM, na nějž Britney přísahala na minulých deskách, takže jistý stylový rebranding se nabízel. Ostatně, podobný žánrový přemet udělala zpěvačka už v roce 2001 na eponymním albu, kde jí pomohli The Neptunes. Mustarda nakonec na Glory vystřídali méně známí producenti vesměs z popové kategorie (Ian Kirkpatrick, Mattman & Robin, Mischke), desce se ale skutečně daří honit aktuální žebříčkové trendy. A na spoustě míst jsou výsledky více než uspokojivé. Man On The Moon je rozmáchlá R&B balada, Better si pohrává s tropickým housem, Just Luv Me je pomalu gradující mix elektroniky a urban music, zatímco Slumber Party se snaží navázat na novou dancehallovou vlnu.

Jeden by začal zase věřit, jenže bohužel každý záchvěv dospělosti spláchne Britney na Glory materiálem, který jako kdyby přišel z řepáckých bělošských striptýzových barů. Private Show, Clumsy nebo What You Need se snaží probudit softerotickou jiskru její rané tvorby, ale končí u upoceného amatérského MILF porna. Snad jen aktuální singl Do You Wanna Come Over vytěží z tohoto teritoria něco, u čeho se není nutné červenat trapností.

Britney Spears – Glory |foto: RCA Records

Glory je určitě nejlepší deskou Britney od kultovního Blackoutu, ale očekávané znovuzrození hvězdy s ní určitě nepřijde. Chaotické směřování alba i výběr singlů bohužel naznačují, že zpěvačka má k autonomii či uměleckým vizím svých mladších kolegyň pořád docela daleko. A lasvegaská sexy máma z Instagramu je už možná až příliš nad věcí, aby si takovými věcmi kazila život.

Hodnocení: 60 %
Britney Spears – Glory (RCA/Universal, 2016)