Brutalismus je ve světě stejně kontroverzní jako u nás. Za jeho ikony se bojuje

Obchodní dům Kotva dnes
Obchodní dům Kotva dnes

Snahy odborníků a fanoušků brutalistických staveb zachránit ty nejlepší z nich pořád naráží na nepochopení. Zatímco v Česku přežívá představa, že odtažitou betonovou architekturu „stavěli komunisté“, ani v takové Británii to aktivisté nemají jednoduché. V Birminghamu, městu brutalistických ikon, usiluje o záchranu těch zbývajících iniciativa Brutiful Birmingham Action Group. Ve městě zničeném za druhé světové války se v 50. letech spolu s poválečným automobilovým optimismem projevil nástup brutalismu výrazně – dřívější zástavbu nahradily na mnoha místech monumentální solitérní budovy lemující velké silnice. Část dnešní britské veřejnosti si proto přeje, aby s dřívějšími auto-moto sympatiemi z města zmizely i příklady brutalismu. Jiným se prostě nelíbí. Současně má nekompromisní architektonický styl stále více fanoušků.

Loni přišel Birmingham o svoji nejznámější brutalistickou ikonu – Ústřední knihovnu z roku 1974, připomínající obrácený zikkurat. Známého nepřítele brutalismu prince Charlese přiměla kdysi k bonmotu o tom, že v takové budově „snad knihy podstupují spíše kremaci, než aby tam čekaly na čtenáře“. Ve veřejné debatě o architektuře se ale projevují nejenom prominentní hateři. Ve dva roky starém seriálu, špionážním dramatu The Game, které se vrací na začátek 70. let, posilují brutalistické kulisy chladnou a paranoidní atmosféru. Seriál ohroženým stavbám udělal službu. Vystavil je se stejným sebevědomím, jako američtí Mad Men vystavují módu a interiérový design 60. let. Birminghamská knihovna v seriálu dostala velkou roli centrály MI5. Přesto šla budova rok nato k zemi.

03691528.jpeg

Dystopické jeskyně

Birminghamská knihovna měla být součástí ambiciózního plánu městského centra. Její autor John Madin (architekt dodnes stojící budovy bostonské radnice) si ji představoval propojenou se zahradami, vodními plochami, školami a dalšími stavbami občanské vybavenosti pomocí visutých stezek. Tento záměr ale nevyšel, město k jeho dokončení nemělo dost peněz.

Brutalistickou architekturu využil například Stanley Kubrick v Mechanickém pomeranči – hlavní hrdina Alex bydlí na brutalistickém sídlišti v Londýně, „terapii“ podstupuje také v brutalistické budově, která je ve skutečnosti součástí Brunel University. Dalšími příklady filmů, ve kterých je vidět kontroverzní architektura, jsou slovenské Slnko v sieti, Kieslowského Dekalog, filmy britské režisérky Andrey Arnold Red Road a Fish Tank nebo italská Gomorra.

Už od konce druhé světové války se Birmingham pokoušel stát „novým Birminghamem“. V 50. a 60. letech se bouraly i typické anglické řadovky, nahradily je modernistické kostky, nabízející v té době lepší životní standard. Kromě nedostatku peněz na dokončení urbanistických řešení tehdy novou podobu města ovlivnil zmiňovaný automobilový optimismus, plánovači město naplno otevřeli šňůrám vozidel a silnice zcela narušily původní strukturu. Okolo městského centra vyrostl tzv. betonový límec a olemovalo jej několik budov, které se postupně staly učebnicovými příklady brutalistické kontroverze.

„Birminghamské nádraží New Street vypadalo jako dystopická jeskyně, zdálo se, že jejím účelem je poskytovat přístřeší v případě katastrofy. Nákupní centrum Bull Ring se ve své době považovalo za moderní, postupně se ale vyprazdňovalo kvůli vysokým nájmům a nízké návštěvnosti,“ komentuje vzhled budov web CityLab. Od 80. let byl Bull Ring nenáviděným místem, přispíval k pověsti Birminghamu jako betonové džungle plné obchodních center a silnic. (Dnes je součástí nového obchodního komplexu se stejným názvem i slavná Kaplického budova Selfridges, připomínající včelí úl.) V Birminghamu však vzniklo mnoho kvalitního brutalismu, jehož příklady získaly skutečně kultovní status, nejznámější byla bezpochyby právě loni zbouraná knihovna.

03691534.jpeg

Brutiful Birmingham

Aktivisté, kteří se knihovnu marně pokoušeli dostat na Seznam anglického dědictví, teď obracejí svoji pozornost k dalším brutalistickým stavbám. Brutiful Birmingham Action Group zveřejnila celý seznam budov, které podle nich stojí za záchranu. „Snažíme se zachránit to nejlepší, co v Birminghamu z architektury 20. století zatím zůstává. Mnoho už bylo zničeno,“ uvedla pro Birmingham Post Mary Keaton.

Typickým příkladem zaoceánského města do jisté míry definovaného brutalismem je americký Boston. I tady padl před deseti lety návrh zbourat zmiňovanou budovu radnice. Pro trojici místních architektů to znamenalo impuls k zahájení práce na dnes dokončené publikaci Heroic: Concrete Architecture and the New Boston, která vypráví příběh amerického brutalismu, totožný v mnoha zdejších městech. Mnoho amerických betonových paláců už také navždycky zmizelo. Trojice architektů v knize dokonce navrhuje přestat používat hrdé slovo brutalismus a začít betonové budovy nazývat „heroickými“. Brutalismus bývalého východního bloku se pokouší zachránit dvojice rumunských architektů, která pracuje na webu s názvem Socialistický modernismus. V první fázi má být nejprve velkou kolekcí fotografií brutalistických budov, postupně se chtějí autoři zaměřit i na jejich záchranu, získáváním informací a podporou místních spolků.

Transgas – nejradikálnější pražský brutalismus

V Praze vyvolal před několika měsíci zájem případ budovy Transgas ve spodní části Vinohradské. Majitel ji plánuje zbourat a nahradit osmipatrovým kancelářským domem podle návrhu architekta Ciglera. Objekt ze 70. let minulého století, ve kterém dnes sídlí VZP, zaujme kolemjdoucího na první pohled – obrovitými trubkami venkovních zábradlí, která jsou téměř tak velká jako samotná schodiště, obložením fasády centrální části dlažebními kostkami nebo celkovou siluetou těžkopádné budovy, která musela ustát otřesy ze sousedící magistrály i tunelu metra. Momentálně bohužel přitahují pozornost i známky jejího úpadku. Místa, ze kterých dřív bublaly fontány, dnes působí nepochopitelně, stejně jako zhaslé pouliční lampy vyrůstající z příkopu u budovy, který kdysi míval svoji funkci, dnes však už jen udivuje. S podnětem na zahájení řízení o zpamátnění se na Ministerstvo kultury obrátil Klub Za starou Prahu. Řízení bylo zahájeno, majitel po tuto dobu budovu zbourat nemůže. Jestli se ale stane památkou, se teprve uvidí.

Český brutalismus si za poslední dobu stačil udělat mnoho fanoušků, mezi ty známé patří třeba Vladimír 518, obdivovatel staveb Karla Pragera. Velká část veřejnosti však ikony pražského brutalismu, mezi které patří třeba Pragerovo Federální shromáždění nebo Nová scéna Národního divadla, stále z duše nesnáší. Debatu na toto téma se nicméně v poslední době podařilo výrazně posunout ze stavu, kdy se brutalismu zastávali pouze odborníci. Podobně jako panelová sídliště jsou dnes brutalistické domy pro část městských obyvatel cool. Lidé přestávají za hodnotné považovat jen gotické kostely a barokní paláce.

03691538.jpeg

Povznášející Kotva

Poctu České komory architektů dostala letos Věra Machoninová, spoluautorka karlovarského Thermalu, českého velvyslanectví v Berlíně nebo obchodního domu Kotva, tedy jedněch z nejcennějších brutalistických ikon. Právě o Kotvě se v poslední době mluví čím dál víc. „Na to, že je to ‚jen‘ obchodní dům, je to velmi povznášející prostor,“ říká v pořadu Českého rozhlasu Plus Adam Gebrian s tím, že Kotvu ukazuje architektům ze zahraničí, kteří ho v Praze navštěvují. Podle Gebriana dělá na návštěvy z ciziny větší dojem než staré pražské památky. Elegantní zlatohnědé velvyslanectví v Berlíně od zvažované demolice možná zachrání zájem berlínských úřadů. Poté, co Češi oznámili záměr stávající budovu zbourat, nabídli berlínští památkáři pomoc při její rekonstrukci.

02217255.jpeg

Podle Rostislava Šváchy a Klubu Za starou Prahu je oficiální český přístup k architektuře 20. století stále tristní. V dopise zaslaném v prosinci na Ministerstvo kultury upozorňují na dlouhý seznam již zbouraných skvostů jako obchodní dům Ještěd v Liberci nebo Hotel Praha a současně na prozatímní nevstřícnost úřadu vůči stavbám, jako jsou zmiňovaný Transgas nebo budova Omnipolu v ulici Nekázanka. „Dokonce i minulý režim se v tomto ohledu nechoval ideologicky, když začal chránit ‚kapitalistické‘ funkcionalistické stavby v čele s vilou Tugendhat,“ cituje ČTK Rostislava Šváchu, který tak reaguje na tendenci spojovat budovy s předešlým režimem, přestože mnozí autoři brutalistických ikon byli za normalizace pronásledováni.

„Také bych si myslel, že dům, jako je Kotva, není třeba chránit, že bude užíván v souladu s tím, jak byl navržen. Ale existuje spousta příkladů z posledních let, kdy majitel budovy, které nebyly chráněné, prostě zničil – jako se to nedávno stalo s hotelem Praha,“ vysvětluje Gebrian. „Žijeme v kulturním prostředí, kdy je považované za normální, že někdo koupí budovu vzniklou v období socialismu za 800 milionů, což je dneska třeba 10 miliard, jde a tu věc odstraní. Celkem lehkovážně se tak chováme vůči tomu, co tady vzniklo.“

Gebrian mluví také o v zahraničí běžné praxi zpamátňování budov bez ohledu na to, jak jsou staré. Uvádí příklad lázní ve švýcarském městě Vals, postavených v roce 1996 architektem Peterem Zumthorem – kulturní památkou se staly hned dva roky po svém vzniku. „Jsou zkrátka tak dobré, že se o jejich ochraně rozhodlo téměř ihned. Já bych se u nás přimlouval za to, abychom chránili například budovu Národní technické knihovny, která vznikla teprve v roce 2009,“ říká Gebrian. „Kdybychom udělali něco takového, neměli bychom ani žádný problém prohlásit za památky také stanice metra A. V 90. letech se na nich udělala spousta znehodnocujících úprav, tu a tam se přidala příčka, tu a tam zmizelo umělecké dílo příslušející ke stanici. Je to škoda, kdybychom to udrželi v podobě ze 70. let, byla by to ještě větší atrakce pro návštěvníky z jiných měst, než je to teď.“

03691541.jpeg