Bydlení mileniálů: Má se hůř Homo hypothekus, nebo věčný podnájemník?

16. srpen 2017
Doma - nájemník - hypotéka

Na webu jedné realitní kanceláře hledám průměrné ceny nemovitostí. Za nevelký byt v Praze o 60 metrech čtverečních bych vysolila přes 4 a půl milionu, za nájem téhož území skoro dvacet tisíc měsíčně, plyn a elektřinu nepočítaje. Je pro mě jediným řešením přestěhovat se do Ústí nad Labem, kde je jeden metr v éře pozdního kapitalismu minimálně pětkrát levnější a pronájem skoro třetinový? A co bych v Ústí dělala, když nemám absolvovanou chemičku?

Praha je symbol dobrých platů, slibné kariéry a vernisáží, Ústecký kraj krajinou chudoby a smaženého sýra. Na Prahu ale nemají všichni, a ne všichni tam chtějí být – proč taky. Zdá se, že levně můžete bydlet snad jen ve městě, kde je cesta na pracák prošlapaná jak turistická stezka v Tatrách. Avšak málokdo, aspoň v mé sociální bublině, touží po životě na severu Čech. Jak si tedy zajistit důstojné bydlení, pokud nechci bydlet na sídlišti v Krupce?

Nájem jako glejt chudoby

V pronájmu v Česku (na rozdíl třeba od Německa) bydlí hlavně ti, kteří mají nižší příjmy. Jakmile dosáhnou na hypotéku, obvykle si kupují vlastní byt. I když náklady na ni mohou být vyšší než na paběrkování v nájmu, je to věc postavení a pocitu, že mi moje koupelna „říká pane“. Regulované nájemné téměř vymizelo, takže pominu-li ty vyvolené, kteří mají byty zaplacené v cashi nebo díky utrpení předchozích generací, máme tu hypotékáře a nájemníky – obě skupiny tak trochu v nevolnické pozici.

Já sama jsem se stěhovala za posledních patnáct let osmnáctkrát, doživotí na jedné adrese mě děsí

Nájemníci jsou vystaveni napospas cenovým bublinám, strmému zvyšování cen, vrtochům pronajímatelů, kteří jim mohou ukončovat smlouvy. Hypotéka je zase jako koule na noze – nájemník nemá sice nic jisté, může této nestability ale i využít – odstěhovat se na venkovský vejminek, odjet do kibucu, postavit si s rodinou podle internetu jurtu. Hypotékář je přibit k zemi a jeho ochota stěhovat se třeba kvůli práci klesá nejen podle amerických vědců. Homo hypothekas si na sebe sami upletli bič, který je ale dost možná pomáhá udržovat v produktivním stavu – nemohou se zčistajasna rozhodnout obrátit o 360 stupňů a vyměnit úmornou práci za meditování v ášramu. Nájemníci také nejsou pečení vaření v ášramech, ale aspoň mají hypoteticky větší šanci vymanit se z osidel skutečně trvalého bydliště. Možná ale právě po něm touží.

Kdo nechce vlastní stavení, ať hodí kamenem

Já sama jsem se stěhovala za posledních patnáct let osmnáctkrát, doživotí na jedné adrese mě děsí. Žijeme v bytě, jehož majitel je shovívavý a dovolil nám vlastnit psa. I tu kliku opraví. Plovoucí podlaha není z nejkrásnějších, ale jsem vůči ní shovívavá, protože ji nebudu vídat dalších třicet let. Díky bydlení v otlučeném činžovním domě máme sousedy napříč věkovými a sociálními vrstvami, kteří na dvorku kouří a věší spacáky. To by se novostavbě na předměstí, inspirované zenem, nestalo. Uvědomuji si ale, že moje kašlání na hypinu není pro každého: nemám na krku 3 děti, které by se přetlačovaly v pokojíčku, a ani mě nikdo nediskriminuje kvůli barvě pleti, takže i se štěkajícím ořechem na krku nájem vždycky najdu – nemám co rozdávat knížecí rady.

Jurta - to je bydlení bez hypoéky

Navíc mám v zádech středostavovské rodiče, po kterých v důchodovém věku patrně se sourozenci podědíme statky. Získali je po revoluci díky sebezapření, utahování opasků a privatizaci státních bytů. Mamka byla trochu zaražená, že už s příťou nesplácíme 2kk, ale nakonec se s tím smířila: hlavně že nám to zdraví slouží, zbytek je podružný.

O hypotéku nežádám i proto, že by mi nikdo žádnou nedal. Omezení možností je v tomhle případě úlevné – je to stejné, jako když s malým trupem nemusím řešit ambice hrát basket. Rodiče mi ovšem odkázali půlku chaty na samotě. Chata nemá elektřinu ani kanalizaci a ve stěnách žije včelstvo, ale i tak mě uklidňuje pocit, že nějaký tzv. svůj kus plochy na planetě mám – jak nyní rozumím těm, co mají hypotéku. Až mě vyženou z bytu, a nastane nukleární válka s Ruskem, zavřu se do své půlky chaty a nic se na mě nedostane.